Gejmrovo Tajemství

23.

,,Drž hubu ty pomatenče! Co jsi prováděl, že jsi takhle dopadl?" oplatil jsem mu, avšak naštvaným tónem hlasu. Snažil jsem se na Augusta podívat, ale nikde jsem ho neviděl. Navíc se v domě začalo nějak kouřit, což mi ještě ztížilo výhled.

,,Takže je to kvůli ní, přitom je to pouze coura, která se tě snaží překonat, která si hraje na něco víc než je," zasyčel August. Měl štěstí, že jsem ho v tom kouři neviděl, jinak bych se nejspíš neudržel a rovnou se po něm vrhl. Takhle o Sáře nikdo mluvit nebude! Nikdo!

,,Jenže nikoho tvůj názor nezajímá!" zasyčel jsem na něj. ,,Protože to z tebe se stal cvok, který tady po nás začal střílet!" křikl jsem a snažil se v kouři něco rozeznat. Kouř se ale už rozvalil po celém domě a já byl rád, když jsem vůbec viděl na nůž ve své ruce.

Nůž jsem si na chvíli přehodil do druhé ruky a pravou ruku si tak rychle otřel o kalhoty, abych alespoň trochu setřel ten pot, kvůli kterému mi začal nůž různě v ruce klouzat. Což jsem si nesměl dovolit.

Když jsem si nůž přehodil zase zpět, uslyšel jsem další vyslovená slova, která odněkud přicházela. Přes kouř jsem už ale ani nerozeznal odkud. Stával jsem se dezorientovaný.

,,Nejsem cvok!" odporoval August. Alespoň díky hlasu jsem získal menší přehled o tom, kde August zhruba je. ,,Jediné co chci je být nejlepší, což znamená odstranit vás dva," prohlásil jakoby nic. Přesto se mi ale nezdál tón jeho hlasu.

,,Ne díky," prohlásil jsem po chvíli já, když už kouř začal mírně ustupovat. Nebo spíš se zvedal. Bylo mi jedno co ten kouř dělal, ale hlavní bylo, že jsem aspoň viděl na svoje nohy. Včetně Augustových nohou. ,,Já si své místo rád ponechám!"

Jako na signál jsem se rozběhl směrem k místu, odkud se ozýval Augustův hlas a kde jsem viděl jeho nohy. Pár kroků před Augustem jsem se přesunul k zemi a sklouzl se tak po boku těla. Až k Augustovi.

Díky tomu, že se kouř zvedl nahoru, při zemi bylo perfektně viditelno. A já tak mohl ze zdola sledovat Augusta kousek nad sebou, jak se mě snaží najít. Tohle sis nedomyslel!

Jakmile ale August zabodl pohled do země a všiml si mě tam rozvaleného, rychle jsem mu podkopl nohy. August tak neudržel rovnováhu a spadl dozadu přímo na zadek. V tu chvíli jsem k němu přistoupil a nůž, který jsem stále držel v ruce, jsem mu přiložil ke krku.

,,Hni se a já tě na místě podřežu," zavrčel jsem mu do ucha výhrůžně. Druhou rukou jsem ho popadl za čelo a přitiskl si ho blíž k sobě s nožem stále na jeho krku. ,,Teď jsi mě skutečně nasral!" zavrčel jsem znovu.

Chtěl jsem ho u sebe mít co nejblíž, abych si mohl být jistý, že mi jen tak nepláchne. A i když jsem měl sto chutí tím nožem přejet po jeho krku a o mnoho víc přitlačit, držel jsem se, abych to neudělal. Potřeboval jsem informace! Potřebuji vědět, jestli mu někdo náhodou nepomáhal.

Když v tom mi jedna myšlenka zatemnila mysl. Sára! Nůž jsem raději Augustovi přitlačil víc ke krku, až po noži začal stékat malý pramínek krve. Netekl však ze smrtelně nebezpečného zranění, ale pouze z jednoduchého škrábance.

Hlavu jsem hned otočil k místu, kde jsem Sáru nechal. Stále tam ležela bez hnutí. Musím jí zavolat záchranku. Zmocnila se mě další vlna vzteku.

,,Vstáváme," oznámil jsem Augustovi a aniž bych ho nechal na to jakkoliv připravit, vstal jsem a Augusta za sebou přímo táhl. Táhl jsem ho hned k jídelnímu stolu, kde jsem nohou kopl do jedné židle, abych si ji přikopl k sobě.

Jakmile jsem si židli dobře napolohoval, na chvíli jsem Augusta pustil a místo toho ho přímo hodil na židli. August dopadl na židli přesně, aby si nedobrovolně sedl, a i když málem spadl, přešel jsem zpět k němu, kdy jsem ho zezadu obešel, a nůž mu přiložil zpět ke krku.

Pohledem jsem pak skenoval místnost, abych našel něco, čím bych ho mohl spoutat, ale zarazil mě zvuk, který August vydával. August se, i když měl přímo u krku nůž, začal hlasitě, skoro hystericky smát.

Do oka jsem dostal tik, byl to nepříjemný pocit, ale ten jsem ignoroval. ,,Skutečně ses zbláznil," řekl jsem svou myšlenku omylem nahlas. Ale stejně to bylo jedno. Kumbál! Jsou tam zahradnické potřeby.

Hlavu jsem hned otočil ke dveřím vedle schodů a v duchu se usmál nad svojí geniální myšlenkou. Jak se tam teď ale dostat, aniž by mi ten bastard zdrhl?

,,Já se nezbláznil!" bránil se August přes svůj hysterický smích, který ne a ne ustát. Protočil jsem nad jeho logikou očima. Teď ale musím jednat rychle!

Židli jsem nahnul tak, aby dvě přední nohy byly ve vzduchu, a po dvou zadních dřevěných nohách jsem ho začal táhnout blíž ke kumbálu, nebo co to vlastně mělo být. A zastavil jsem se až těsně u dveří. Ruku, kterou jsem židli celou dobu držel a táhl, jsem ze židle sundal a otevřel jí dveře. Rukou jsem pak hrábl po první stěně, která mi byla po ruce, a v duchu jsem se zaradoval, když jsem nahmatal pevný provaz. Provaz jsem sundal z něčeho, na čem byl pověšený, a hned si ho přitáhl k sobě.

Ruku, v které jsem svíral nůž, jsem od Augustova krku odtáhl, jenže než se stihl vzpamatovat, začal jsem ho opravdu napevno uvazovat provazem. Nebo spíš to bylo nějaké lano, jak jsem si po chvíli všiml.

,,Takže takhle ty? Nezabiješ mě? Vždyť jsi přece ten nejlepší! Tak mě zab! Zabij mě, nebo zabiju tebe i tu cou… Au!" zaskučel bolestí, jelikož jsem lano utáhl tak levně, až mu na obvázaných rukou začaly tvořit červené stopy. Mně to ale bylo jedno! Navíc utichl I ten nesnesitelný hysterický smích.

Výhrůžně jsem se naklonil k jeho uchu. ,,Ještě jednou takhle Sáru nazvi a nezabiju tě, ale prožiješ takové peklo, že si smrt budeš přát," prohlásil jsem mu nebezpečně do ucha. Každé slovo pomalu, tiše a zřetelně vyslovené, až se i Augustovi objevila husí kůže. Usmál jsem se pro sebe.

Teď ale není čas na to dělat blbosti! Naposledy jsem se ujistil, že je lano opravdu pevně přivázané, a pak jsem rychle vyrazil za Sárou.

Ležela na zemi, oči zavřené, obličej skřížený a oblečení od krve. Opatrně jsem k ní přistoupil, rukou jí podložil hlavu a přitáhl si ji k sobě. Proč se to muselo stát? Ta záchranka!

Pohledem jsem hledal svůj telefon po všech stolech, ale nemohl jsem ho najít. Nejspíš ho mám v mikině. Sakra!

Znovu jsem pohlédl na Sáru. ,,Opovaž se mi umřít!" promluvil jsem do vzduchu. Chtěl jsem Sáru položit zpět a jít hledat telefon, ale v tu chvíli Sáře z kapsy vypadl ten její. ,,Mobil vždy po ruce."

Na nic jsem nečekal, mobil rozsvítil a kliknul na tísňová volání. Zadal jsem tam číslo na záchrannou službu a nechal volat. ,,Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" zeptal se příjemný dívčí hlas z telefonu.

,,Někdo se nám vloupal do domu, moje přítelkyně je postřelená!" zvolal jsem rychle do telefonu. Neměl jsem čas ztrácet čas.

,,Řekněte mi adresu, pošlu tam sanitku a policii," prohlásila slečna za telefonem vážným tónem hlasu.

,,(zde si představte adresu, kde to asi mohlo být :D)" odpověděl jsem hned. Slečna chápavě zamručela.

,,Dobře, za chvíli tam všichni budou. Zůstaňte prosím na lince," oznámila slečna a chvíli na to se odmlčela.

,,Opovaž se mi umřít," zašeptal jsem znovu směrem k Sáře. Telefon jsem na hlasitý odposlech položil na zem, abych mohl poslouchat příkazy od slečny za telefonem, při čemž jsem Sáře pevně držel ránu, aby neztratila moc krve. Ani jsem si nevšiml, že třetí člověk z místnosti zmizel, byla pro mě jen Sára a její krev, která zbarvila mé ruce.

Tak snad se vám kapitola líbila. Nevím, co napsat, tak jen...
Jojo čusík