Gejmrovo Tajemství

28.

Probudil jsem se a hned zrakem zabloudil k hodinám zavěšeným na stěně. Bylo osm hodin ráno. Spal jsem pět hodin. Alespoň něco.

Přetočil jsem se z polohy leže na zádech v leže na břicho. Už jsem nemohl usnout, to mi bylo jasné, přesto jsem ale chtěl spát dál, abych nebyl nevyspaný. Avšak po pěti minutách, kdy jsem se na posteli pouze přetáčel a nedokázal nechat oči zavřené, jsem to vzdal.

Rukou jsem šmátrl po nočním stolku vedle postele, kde jsem se snažil nahrabat telefon. Překvapeně jsem zvedl hlavu, když jsem telefon nenahrabal. Nedával jsem si ho na noční stolek?

Na posteli jsem se posadil a shodil ze sebe peřinu. A už jsem chápal, proč jsem telefon nenahrabal. Různě po posteli se nacházely všechny moje věci, které jsem tam ještě před pár hodinami pohodil. Včetně mého telefonu.

Ruku jsem natáhl ke svému telefonu. Hned jsem zkontroloval všechna upozornění, která mi přišla, jestli mi neušlo něco zajímavého. A kromě zprávy od MenTa jsem nic zajímavého nezaregistroval.

MenT: Gejmre žiješ ještě?

Jeho zprávu jsem jednoduše ignoroval, protože jsem nevěděl, co bych mu měl napsat. Nikdo mi však nevolal. Šéf mi nevolal. Měl bych mu zavolat já?

Tyhle myšlenky jsem vyhnal z hlavy a místo toho se snažil vzpomenout si, kdy jsou návštěvní hodiny. Hned jak budu moct, pojedu do nemocnice za Sárou!

V jednu hodinu! V jednu hodinu začínají návštěvní hydiny! Zaradoval jsem se, když jsem si vzpomněl. No jo, jenže teď ještě zajistit nějakou zábavu na těch pět hodin. Na jídlo jsem neměl chuť ani v nejmenším. Na panáka je brzy a nemuseli by mě pak pustit do nemocnice.

Frustrovaně jsem padl znovu do peřin. Proč to muselo být tak frustrující? Proč jsou návštěvní hodiny tak pozdě? Nejraději bych šel na toho panáka, ale kdoví, co by se potom stalo...

Nakonec jsem se rozhodl vstát. Peřinu jsem zahodil někam do pryč a bosé nohy položil na linoleovou podlahu. Po chvíli jsem vstal a snažil se rychle získat rovnováhu. Hned jsem si to namířil zase do koupelny.

I když jsem předešlý den, no vlastně tenhle den, strávil ve sprše už nějakou dobu, stejně jsem si znovu vlezl do sprchového koutu, abych smyl to, jak jsem se v noci zapotil, i když jsem si to ani neuvědomil. Shodil jsem ze sebe jediný kus oblečení, který jsem na sobě měl, a zmizel za dveřmi od sprchového koutu v horké vodě.

***

Po hodinové - ano, hodinové - sprše jsem se vydal do hotelové restaurace, kde jsem si i přes nechuť objednal jídlo. Byly to nějaké snídaňové lívance, u kterých jsem snědl sotva jednu. A po ní jsem neměl chuť už na vůbec nic.

Do dvanácti jsem nějak vydržel v hotelovém pokoji, kde jsem si sbíral věci, a snažil se nějak zabavit na instagramu. Nikomu z kluků jsem však neodepsal, protože jsem zjistil, že MenT nebyl jediný, kdo se mě snažil sehnat. Omlouvám se, ale nemůžu.

Po dvanácté jsem to už nevydržel, vzal jsem si všechny svoje věci, což moc jich nebylo, vrátil klíče od pokoje na recepci a všechny věci naskládal do malého kufru motorky.

S přilbou na hlavě jsem pak vyrazil směr nemocnice. I když to do nemocnice není ani deset minut jízdy, stejně jsem to čekání nemohl vydržet. Potřeboval jsem ji vidět! Proč ten čas utíká tak pomalu?! Hlavně, že když jsem byl s ní, čas utíkal tak rychle.

I když jsem jel nejpomaleji co jsem mohl, ještě navíc s objížďkou, stejně jsem do nemocnice přijel brzy. Bylo okolo půl jedné, když jsem vcházel do nemocnice. Hned jsem si to namířil k recepci.