Gejmrovo Tajemství

25.

Když jsem po nějaké době došel k domu, kde se to všechno stalo, všiml jsem si policejních aut, která stála snad po celé ulici. Policisté si mezitím klidně vykračovali mezi auty, ptali se mých ,,sousedů" na nějaké otázky a několik z nich i vycházelo z mého prozatímního domu.

Z části jsem je ignoroval, z druhé části jsem se jim snažil vyhnout, aby nepřišlo na nějaké zbytečné otázky, při kterých bych radši zabil toho policistu, než abych musel odpovídat.

Vydal jsem se klidným, vyrovnaným krokem s nicneříkajícím výrazem po trávnících všech domů naproti tomu mému. Zastavil jsem až, když jsem byl na trávníku domu naproti.

Prošel jsem kolem dvou policejních aut, prošel přes silnici a mířil si to přímo ke své motorce zaparkované na mém pozemku. Pár policistů si mě už stačilo všimnout, jenže já je prostě ignoroval.

Chtěl jsem hlavně nějaký dopravní prostředek a také svoje vybavení, které jsem měl v kufru. Vytáhl jsem klíče a menší kufr na zadní části motorky odemkl. Už na první pohled jsem si všiml malých zbraní, nábojů a vysílaček, ale místo nich jsem jako první popadl svoji schovanou helmu.

,,Pane? Co tady děláte?" zeptal se nechápavý hlas nějakého policisty za mnou.

Helmu jsem popadl oběma rukama a dal si ji na hlavu. Samozřejmě jsem ji ještě zapnul a nastavil si pro své pohodlí. Následně jsem se vydal kolem motorky, dokud jsem se nezastavil vedle ní. Obě ruce jsem položil na řídítka a nohu přehodil před sedadlo.

,,Pane! Tohle nesmíte!"

Nesmím? Proč bych nesměl? Je to moje motorka… pomyslel jsem si pro sebe.

Motorku jsem nastartoval. Zvuk motoru hned upoutal pozornost několika dalších lidí, které jsem ale úspěšně ignoroval. Místo toho jsem zařadil jedničku a motorku rozjel. Nikdo už mě nestihl nijak chytit nebo zastavit, jelikož jsem se s motorkou otočil (tím, že udělal kolečko na trávníku) a následně s ní vyjel na silnici.

Ignoroval jsem hlasy a křik policistů nebo jiných státních zaměstnanců a místo toho jel po silnici pryč. Tak se mi ulevilo, když jsem jen tak jel na motorce. Jakoby ze mě na chvíli všechna starost opadla. Ale pouze na chvíli než se mi opět zatmělo před očima vztekem.

Věděl jsem přesně, kam mám jet. Pneumatiky motorky jakoby mě tam i sami táhly. Když jsem měl společně s Augustem poslední misi, odvezl jsem ho na místo, kde dočasně bydlel. Pamatuji si, jak mi říkal, že si hledá nějaký byt, ale že na něj zatím nemá dostatek peněz a hlavně se mu zatím žádný nijak nezamlouval, do té doby, jak prohlásil, chce bydlet tam, na tom místě.

Jel jsem nějakých pár minut, než jsem zastavil na druhém konci Prahy, kde se Augustova skrýš nacházela. Neboli jeho dočasný domov v jedné opuštěné budově. A i kdyby tam už momentálně nebydlel, vsadím se, že tam můžu najít něco užitečného.

S motorkou jsem zastavil na neudržované trávě, která byla z velké části pošlapaná, před budovou. Helmu jsem si sundal z hlavy a hned na budovu pohlédl. Vracelo mi to vzpomínky, které bych teď nejraději jakkoliv rozdupal.

Z motorky jsem slezl, nezapomněl vypnout motor, a helmu položil na řídítka. Ani se mi nechtěla nijak uklízet.

Přešel jsem ke kufru motorky, který jsem prudkým pohybem klíče otevřel. Klíče jsem následně hodil dovnitř a místo nich si vzal do ruky zbraň. Dvěma prsty jsem přejel po černě zbarvené hlavici a rychle zkontroloval nabojnik, zda je plný. Byl.

Spokojeně jsem se tak na lehko, pouze se zbraní v ruce, vydal do opuštěné budovy, která už tak opuštěná nebyla. Už venku jsem slyšel nějaký hlasy ozývající se zevnitř. A i když to možná nebyl August, jsou to zdroje informací.

Přešel jsem ke vchodovým dveřím, které už na první pohled vypadaly velmi staře, shnile a zrezle. Nebylo proto až tak složité dveře vykopnout.

Zbylé kusy rozpadlého dřeva dopadl hlasitě na zem, díky čemuž jsem na sebe upozornil. Netrvalo už proto tak dlouho, než se ke mně dostalo několik chlapů s připravenými zbraněmi. Nebyli ale dostatečně rychlý.

První dva chlapy, kteří za mnou doběhli jako první a chystali se střílet, jsem čtyřmi náboji a čtyřmi ranami z mé pistole zastřelil. Oba s hlasitým výkřikem těžce dopadli na zem, při čemž naposledy vydechli.

Bylo mi to ale stejně jedno. Místo toho jsem se soustředil na další tři chlapy, kteří se vynořili z vedlejší místnosti. Jednoho jsem ihned sestřelil jenže v tu chvíli se na mě jeden ze zbylých dvou vrhl s nožem v ruce. Nebylo nijak těžké ho zastavit. Chytil jsem mu ruku, ve které držel nůž, za zápěstí a rychle, než se mi stihl vyškubnout, ho pistolí v druhé ruce zasáhl do hrudi.

Poslední živý chlap na mě hned začal střílet, proto jsem rychle použil mrtvé tělo jako štít. Jakmile dostřílel, mrtvé tělo jsem po něm hodil, čímž jsem ho shodil na zem. A než se chlap stihl zvednout, přišel jsem k němu a praštil ho pěstí do obličeje, čímž jsem ho omráčil. Potřeboval jsem někoho živého.

Chlapa, který byl momentálně v bezvědomí s pár pramínky krve stékajícími po tváři, jsem popadl pod krkem a přímo ho táhl do vedlejší místnosti, kde jsem si všiml, že je stůl s několika židlemi a rozehranou hrou. Jednu židli jsem popadl a chlapa na něj hodil. Ještě jsem zkontroloval, že v domě nikdo jiný není, než jsem chlapa k židli přivázal a vylil na  něj nějaký alkohol, který se nacházel na stole.

Chlap bolestně zakašlal a snažil se popadnout dech, jak se mu tekutina dostala do úst. Několikrát zamžoural očima, jak se snažil otevřít, než je nakonec otevřel. Chvíli si nechápavě a nejspíš i vyděšeně prohlížel místnost, dokud se pohledem nezastavil na mě. V tu chvíli se jeho pohled změnil v nenávistný.

,,Co po mně chceš?" zavrčel nenávistně a naštvaně. Snažil se zůstat klidný a nedat najevo strach, já ho ale přesto viděl v jeho očích. A chtěl jsem ho vidět víc.

,,Teď mi řekneš, kde je Gustav Flinský, nebo.." začal jsem, jenže uvázaný chlap mi rychle skočil do řeči.

,,Nebo co? Zabiješ mě?" zeptal se a začal se smát. Ne však normálním smíchem, spíš zoufalým.

,,Ne," odvětil jsem klidně, čekaje až se uklidní. Víc jsem se k němu nahnul. ,,Budu tě mučit do té doby, dokud si smrt nebudeš sám přát," zašeptal jsem klidným, ledovým hlasem. Muž pode mnou se začal třást.

,,Tak já vám to tady dám na starost do doby, dokud se nevrátím, a vy si tady mezitím-" ozval se za mnou známý hlas.