Gejmrovo Tajemství

3.

"Díky kluci. Asi týden teď nebudu dostupný, takže mi prosím nevolejte." Objasnil jsem klukům, se kterýma jsem právě končil natáčení. Ještě jsem musel napsat MenTovi, aby věděl totéž.

"Jasně, v pohodě." Řekl Marwex, čímž mi udělal i radost.

"Jasne." Řekl vesele Jawo.

"No dobre." Dodal ještě Kelo.

"No nic, já už končím. Musím se ještě připravit a vyspat. Tak čau kluci." Dodal jsem ještě s úmyslem vypnout Team Speak.

"Čau." Řekl Marwex.

"Čau." Dodali ještě Kelo s Jawem. Dále už nevím, co se stali, protože jsem hovor už doopravdy vypnul. Následně jsem ještě vzal mobil a napsal MenTovi to samé, co jsem před chvílí řekl klukům.

Věci už jsem měl nachystané ze včerejška, takže jsem si pouze šel do koupelny udělat večerní hygienu a následně si lehnout do postele.

***

Ráno jsem se vzbudil pomocí budíku, který vydával zase ten otravný zvuk. Vypnul jsem jej a vstal. Hned jsem šel do koupelny si opět udělat hygienu a upravit se, a následně i do kuchyně, kde jsem si udělal snídani.

Udělal jsem si jednoduchou snídani a k tomu ještě kafe, které jsem si pěkně ozdobil. Dnes to bude náročný den, to vím už od začátku. Kafe mi snad pomůže.

Těsně před devátou hodinou jsem se vydal ke své úžasné motorce. Nastoupil jsem a podle mé paměti dorazil na místo, kde má údajně Sára bydlet.

Nejraději bych se na ni vykašlal, jenomže můj šéf by z toho nebyl nejspíš nadšený a já ho nechci zklamat. Nikdy nesmím zklamat.

Konečně jsem dorazil na místo, kde už Sára nedočkavě čekala. Hned, jakmile mě uviděla, po mně hodila naštvaný pohled. Zastavil jsem těsně před ní tak, aby ji ofoukl vítr a zničil její účes.

"Hele!" Zakřičela na mě. Já se jen potichu zasmál, což jsem asi neměl dělat. "Co je tady k smíchu?" Hodila na mě další naštvaný pohled. To mě ještě víc rozesmálo, takže jsem se začal smát na celé kolo.

"Pojď ty princezničko, nechci kvůli tobě přijít pozdě. V tom hotelu máme být v deset a ty zdržuješ." Řekl jsem otráveně, ale při tom jsem zadržoval smích, kvůli jejímu pohledu.

"Možná, kdybys si nedělal ze mě pořád srandu, mohli bychom už jet." Řekla mi opět s tím pohledem plný nenávisti. Bylo to spíš vtipné. Jen jsem se na ni ušklíbl.

"Tak nasedni, ať už opravdu vyrazíme." Jak jsem řekl, tak udělala. Sedla si na mou motorku přímo za mě a chytila mě kolem pasu. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšený, ale musel jsem.

"Nechceš jet raději autobusem." Zeptal jsem se prosebně. "Myslím, že by to bylo pro oba lepší." Dodal jsem ještě.

"Nechceš zklapnout a jet?" Zeptala se a protočila oči. Já si pouze povzdechl a konečně se rozjel.

***

Cesta trvala okolo čtvrt hodiny. Vzhledem k našemu dlouhému rozhovoru, jsme na místě byli o půl desáté.

"Neprojedeme se ještě?" Zeptal jsem se spíš sám sebe, ale samozřejmě i Sáry. Chtěl jsem si to tady prohlédnout a zároveň zabít čas.

"Máme dost času, takže klidně." Řekla Sára klidně. Já se jen ušklíbl.

"Cože, kdo mluví na tebe?" Zeptal jsem se opět výsměšně.

"A na koho? To jsi mentálně zaostalý, že mluvíš na svou motorku?" Řekla a i když jsem ji neviděl, věděl jsem, že se také ušklíbla.

"No vidíš. Také dokážeš něco vtipného říct. Gratuluji." Řekl jsem výsměšně. U Sáry jsem pouze slyšel, že si povzdechla. Ani jeden z nás to nebude mít lehké, nebo že by já?

Dále jsme už oba mlčeli a prohlíželi si malé město. Oproti Praze je rozhodně malé. Nakonec jsme dojeli až k hotelu. Moc velký nebyl, ale snad bude stačit.

Svou úžasnou motorku jsem zaparkoval před hotelem a slezl z ní. Sára samozřejmě musela slézt též. Následně jsme oba vyrazili k hotelu i s dalšími taškami.

"Moc nóbl teda nevypadá." Musela si rýpnout i Sára, ale v tomhle měla pravdu. Souhlasně jsem přikývl, i když si toho nejspíš ani nevšimla.

"Poprvé s tebou souhlasím." Řekl jsem, aby si toho všimla. Poprvé se také na mě podívala se zvědavým pohledem.

"No nic, přestaňme si tady prohlížet ten strašný hotel a pojďme raději dovnitř." Řekl jsem už zase bez citu a bez jediného slova, nebo pohledu, jsem se přesunul ke dveřím. Sára šla ihned za mnou.

Otevřel jsem dveře a prohlédl si vnitřní interiér. Byl ve starém stylu. Žluté stěny a bílé rámy, které podpíraly strop. Prostě klasika, ale zároveň nuda.

Sára taktéž nevypadala nadšeně, ale co jsme mohli čekat na takovém zapadákově. Právě proto tady bylo dokonalé místo na schovaní důležitého člověka. Společně jsme šli k recepci.

"Dobrý den, máme tady rezervaci na jméno Martin ..." Začal jsem hned rozhovor s pěknou slečnou za pultem.

"Dobrý den. Ano, máme tady tu rezervaci." Podívala se na mě s úšklebkem, než uviděla Sáru. Úšklebek se jí z tváře vytratil a já hned pochopil.

"To je moje vzdálená příbuzná. Jestli byste chtěla někam zajít, víte, kde mě najít. Dáte nám každopádně klíče od našich pokojů?" Zeptal jsem se a opřel se o pult. Slečna se hned zase usmála a zase něco začala hledat v počítači.

"Tady máte klíč od vašeho pokoje." Řekla hned poté, co odvrátila svůj zrak od monitoru a podala mi klíče. Já si je samozřejmě hned vzal.

"A pro Sáru?" Zeptal jsem se ještě. Slečna však začala kroutit hlavou. Zezačátku jsem nechápal, pak jsem se však bál, co přijde.

"Ne, je rezervovaný pouze jeden pokoj." Řekla slečna nechápavě. Ještě víc jsem však nechápal já. Ještě jsem se podíval na Sáru, která též nechápala. Byli jsme na tom stejně.

"Opravdu?" Zeptal jsem se ještě té slečny pro potvrzení. Ta však pouze začala kývat hlavou.

"Ano, pokoj číslo 13 v druhém patře." Řekla a znovu se na mě usmála. Já ji však oplatil falešný úsměv.

"Dobře, děkuji... Ehm." Naznačil jsem, aby mi řekla své jméno. Ona to naštěstí hned pochopila.

"Dominika." Opět mi věnovala další svůj úsměv. Já si vzal svůj batoh a ještě před tím, než jsem odešel, jsem jí oplatil opět falešný úsměv. Sára se mlčky rozešla za mnou.

"Co to bylo?" Zeptala se Sára, když jsme v druhém patře hledali náš pokoj.

"Nic a rozhodně nic pro tebe. Jsi přece nezletilá." Řekl jsem opět výsměšně, když jsem konečně našel ty dveře. Sára jen protočila oči, protože to už jsem dveře otevřel.

Další část je konečně na světě. Nevím, co sem napsat, tak aspoň doufám, že se vám líbilo. Zároveň děkuji za podporu. Jsem ráda, že se vám příběh líbí. Zase u další části nejspíš zase příští víkend a
Jojo čus