Gejmrovo Tajemství

5.

"Nic jsme nenašli." Řekla naštvaně Sára a plácla sebou o postel. Opět jsem musel souhlasit. Položil jsem si hlavu na stůl a doufal, že si budu moc dát pauzu. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že je sedm hodin večer. To jsme na tom pracovali tak dlouho?

"Nemáš hlad?" Zeptal jsem se Sáry, aniž bych se na ni podíval. Odpověď mi dalo její břicho, které hlasitě zakručelo. Upřímně jsem na tom byl stejně.

"Co myslíš?!" Zeptala se otráveně a zároveň naštvaně. To to prostě nemohla říct normálně? Vstal jsem od stolu a podíval se na stále ležící Sáru?

"Jdeme na jídlo?" Zeptal jsem se nuceně. Normálně bych se jí nejspíš nezeptal. Ona se přesunula do sedu a podívala se na mě s nechápavým pohledem.

"Ale už ne pizzu, něco jiného." Řekla shnuseně. Ani já právě neměl chuť na pizzu. V tu chvíli jsem byl ochoten risknout tuhle restauraci, která byla v tomhle hotelu. Všiml jsem si toho až, když jsem šel s pizzou.

"Půjdeme tady do téhle restaurace, která je v tomhle hotelu?" Zeptal jsem se ochoten sníst tady tohle jídlo. Nevím, prostě jsem tady moc nechtěl jíst. Vzhledem k tomu, jak tento hotel udržují, tak se bojím, jakou tady mají kuchyni.

"Ona tady je restaurace? Odkdy?" Zeptala se nechápavě. Ona si toho nejspíš nevšimla. Já se však musel trochu zasmát. Po tom po mně klasicky hodila vražedný pohled.

"Už od začátku." Řekl jsem jednoduše a zároveň výsměšně. Sára mě však stále nechápavě sledovala. Nehodlal jsem to zdržovat, protože jsem už měl hlad, tak jsem se normálně vydal ke dveřím a radši vzal klíčky od pokoje.

"Tak pojď." Řekl jsem ode dveří a čekal na Sáru, která se momentálně snažila vstát z postele. Za chvíli už stála vedle mě u dveří, takže jsme mohli vyrazit.

Otevřel jsem dveře, vyšel na chodbu a čekal, až se Sára doplazí za mnou. Následně jsem po ní zavřel dveře a zamkl. Na chodbě bylo však prázdno. Nechápu, že tady mají plno.

Se Sárou jsme se mlčky vydali k té restauraci, kam jsem musel Sáru navigovat. Za chvíli jsme tam dorazili, protože to bylo hned za recepcí.

Sedli jsme si k jednomu stolu a každý si vzal papír s nabídkou. Ještě jsem se nezapomněl podívat po okolí. S námi byly zaplněné tři stoly z deseti. A prý, že tu mají plno.

"Co si dáš?" Zeptal jsem se Sáry, když už jsem měl vybraný. Ona se na mě překvapeně podívala. Co řekne tentokrát?

"Ty objednáš? Si chceš hrát na Gentlemana?" Vypadlo z ní. Upřímně jsem čekal něco horšího.

"Já jsem gentleman, ale ne v tvém případě." Řekl s falešným úsměvem, který mi Sára hned oplatila. Potom jsem zvedl ruku směrem k číšníkovi, který hned přišel.

"Co si dáte?" Zeptal se číšník. Bylo vidět, že se snažil být milý, ale i tak tuhle práci nenávidí a je tady nuceně. To všechno jeden pohled do očí.

Nadiktoval jsem mu naše objednávky a potom už jen mlčky čekal, až nám něco přinese. Za asi čtvrt hodiny k nám konečně znovu přišel a začal skládat různé talíře s jídlem na stůl.

"Jdeme si zahrát na ochutnávače jídla?" Zeptal jsem se najednou Sáry. Prostě jsem si chtěl užít zábavu a ne jen smátím se jí. Je docela snadný cíl, i když se umí bránit. Je to prostě složité.

"Jak chceš." Ušklíbla se a pustila se do jídla. Já samozřejmě taky. Asi v polovině jsem odložil příbor a řekl svůj upřímný názor.

"Takže, je to nedosolené, ale brambory jsou až moc slané. Brambory se skoro rozpadají a jsou od škrobu. Maso je až moc tvrdé, takže by se dalo žvýkat. Zelenina už je nejspíš starší, protože je také gumová. Co mi k tomu řekněte vy, kolegyně?" Začal jsem. Upřímně jsem jen tak zadržoval smích. Sára se na mě hned otočila a pokračovala.

"Takže, musím s vámi souhlasit. Je poznat, že šetřili se solí, ale jinde jí zase plýtvali. Maso se pomalu nedá rozkousat a zelenina rozhodně není čerstvá. Mám stejný názor, jako vy, kolego." Řekla zase svůj názor Sára. Bylo vidět, že je na tom stejně, jako já a jen tak se brání smíchu. Já to již nevydržel a začal jsem se smát. Naštěstí jsem to zkrotil aspoň do tichého smíchu. Když jsem se už uklidnil, podíval jsem se na Sáru, která měla zamýšlený výraz.

"Sáru volá planeta Země." Řekl jsem se smíchem a před očima jí začal máchat rukou. To jí hned probralo. Bylo poznat, že neví, která bije.

"Cože, co?!" Zeptala se nechápavě. Já se musel pousmát. Chtěl jsem se ji zeptat, nad čím přemýšlela, ale v tom přišel číšník a lístečkem.

"Tady je váš účet." Řekl a lístek mi podal. Já si lístek vzal a podíval se na něj. Nebylo to nic strašného. Podíval jsem se na Sáru, ale ta právě vstávala od stolu. Chtěl jsem něco říct, jenomže mě ona přerušila.

"Platíš ty, když máš peněz na rozdávání. Jsi přece nejlepší, tak se tak chovej." Řekla, ušklíbla se na mě a odešla. Zapomněla však na to, že klíče od pokoje mám já, naštěstí. Zaplatil jsem tedy a vydal se též k našemu pokoji. Sára už čekala před dveřmi s největší pravděpodobností na mě.

"Copak tady tak sama? To se neumíš dostat dovnitř?" Zeptal jsem se škodolibě. Následně na to jsem dveře odemkl. Jako gentleman jsem čekal, až Sára vejde dovnitř a já hned za ní.

"Ne bez toho, aniž bych je rozbila." Řekla důrazně a hned si to namířila do koupelny i s oblečením na převlečení. Já se tedy rychle také převlékl. Už byl přece jen večer a já kvůli zítřejší práci nehodlal být vzhůru moc dlouho.

Po chvíli z koupelny vyšla Sára už převlečená v pyžamu. Měla na sobě krátké modré šortky a růžovo bílé tílko. Já na sobě měl mé úžasné modré kostkované dlouhé tepláky a kvůli Sáře i bílé tílko. Normálně bych spal bez tílka, ale to by mi už Sára nemusela odolat.

Chvíli jsme oba stáli na místě a sledovali se navzájem, jenomže já pak oční kontakt přerušil. Vzal jsem si jednu peřinu a jeden polštář a dal ho na zem. Nebudu spát na posteli s ní.

Potom jsem si ještě vzal svůj počítač, sluchátka a sedl si do rohu místnosti. Zády jsem se opřel o zeď, aby se mi aspoň trochu narovnaly. Potom jsem zapnul program na stříhání videí a začal své video stříhat.

Sára si jako královna seděla na posteli a byla na mobilu. Jo, takhle tráví volný čas dospělí lidi.

Za asi dvě hodiny jsem měl hotovo. Dal jsem tedy video renderovat a notebook dal bokem. Sára byla stále na mobilu, ale tentokrát měla sluchátka. Na co se asi dívá? No nic, jdu spát. Počítač jsem zaklapl a lehl si na peřinu. Radši nebudu zakrytý, než spát na studené zemi. Za chvíli jsem i usnul.

Další část tady. Rozhodla jsem se ji ještě rychle zveřejnit. Zítra je škola. Doufám, že se vám další část líbila a zase příští víkend, možná i s úplně novým příběhem a
Jojo čus