Gejmrovo Tajemství

14.

Zabydlel jsem se ve svém málem pokoji. Normálně bych si vybojoval velký pokoj s velkou postelí, ale co bych pro Sáru neudělal. Dámy mají přednost.

Vím, že je to všechno zvláštní, protože to vypadá, že se společně stěhujeme do nového domu, ale tohle je právě teď naše útočiště.

Batoh jsem si hodil vedle postele a vytáhl z něj nejdůležitější věc. Můj notebook. Počítač jsem položil na stůl, sedl si na židli a zapnul ho. Jakmile se načetl, zkontroloval jsem E-mail a rozklikl nejnovější zprávu od šéfa.

Ve zkratce tam psal, že doufá, že se nám dům líbí, avšak si nemáme zvykat. Jsme zde kvůli možnému nebezpečí. A nějaké věci ohledně domu. Máme ho v pronájmu a nemáme ho zničit. To se přece nemusí vůbec bát.

Zaklapl jsem notebook a vydal se do vrchní chodby. Zastavil jsem se před Sářinými dveřmi. Vymyslel jsem skvělý plán, kvůli kterému Sára musí vylézt z pokoje.

Pomalu jsem natáhl ruku ke dveřím a jemně třikrát zaklepal. Chvíli jsem před dveřmi stál, než Sára dveře konečně otevřela. Dveře se otevřely do půlky a zpoza nich vylezla hlava.

"Co potřebuješ?" Zeptala se hlava, neboli Sára. Musel jsem se klasicky usmát.

"Nemáš náhodou hlad? Mohli bychom jít něco najít spolu." Navrhl jsem. Sára mi na to nevědomky odpověděla sama, když jí zakručelo v břiše. Na chvíli se zamyslela a po chvíli konečně vyšla ze svého pokoje.

"Nevím, jestli je tady nějaké jídlo, kdyžtak bychom mohli jít nakoupit." Konstatoval jsem, když jsem před Sárou scházel po schodech dolů. Kuchyně se nacházela hned vedle schodů, takže jsme jen sešli a hned uviděli malou kuchyň. Musel jsem teda říct, že byla opravdu malá, protože doma jsem měl větší. Hold jsem trochu zvyklí na luxus. Dvě práce, které dobře vydělávají.

V kuchyni jsem ihned nahlédl do lednice, která byla poměrně malá a samozřejmě i prázdná. Vypadal to jako nový dům, takže nejspíš před námi ještě neměl žádné majitele. Proto také vypadal tak skvěle.

"Nic tady není, budeme muset jít nakoupit. Nepamatuješ si čirou náhodou, jestli je někde v blízkosti nějaký obchod?" Otočil jsem se k Sáře, která mi se zvědavostí nahlížela přes rameno. Když jsem se jí na to zeptal, na chvíli přemýšlela, až nakonec řekla.

"Ne, nic si nepamatuji, kolem žádného obchodu jsme neprojížděli. Můžeme se ale jít podívat a zkusit něco najít." Navrhla Sára. Já byl překvapen jejími slovy. Samozřejmě, že jsem to nemohl odmítnout. Navíc, když teď stála přímo přede mnou a jí mohl sledovat a její oči, její roztomilý výraz. Co to se mnou sakra dělá?

"To zní zajímavě. Kdy půjdeme?" Zeptal jsem se okamžitě s velkým úšklebkem na tváři. Čekal jsem na jakoukoli reakci. Rozhodně jsem však nečekal, že to navrhne sama Sára. Navíc jsem se zarazil při dalších Sářiných slovech.

"Můžeme jít hned, stejně bychom neměli co dělat, venku je krásně, menší procházka." Navrhla nadšeně Sára. Já to musel s úsměvem přijmout. Samozřejmě.

"Tak pojď." Popohnal jsem ji ke dveřím. Vzal jsem ji za ruku a před vchodovými dveřmi zastavil. Oba jsme si vzali svoje mikiny a opustili dům. Já, jakožto majitel hlavních klíčů, jsem zavřel a zamknul hlavní dveře a společně jsme vyrazili vstříc poznání pro nás zatím neobjevené části Prahy.

Vyšli jsme po chodníku podél dlouhé řady domů, až k hlavní silnici, odkud bychom se mohli někam dostat. Možná bychom mohli dojít i někam do vnitra Prahy, avšak to by nevyhovovalo naší misi, že se máme držet stranou a pátrat po Jakubovi.

"Kterým směrem půjdeme?" Zeptal jsem se Sáry, když jsme zastavili na konci chodníku před hlavní silnicí. Byla to hlavní silnice v okruhu všech domů, avšak i přes to tam projíždělo deset aut denně.

"Doleva." Řekla a prstem ukázala daným směrem, kudy vedla silnice nahoru.

"Podle mě je tam větší pravděpodobnost něco najít." Vysvětlila tentokrát s ukazováčkem nahoru. Usmál jsem se jejímu přístupu.

"Dobře, tak půjdeme tímto směrem." Povolil jsem, a tak jsme se rozešli po silnici do kopce. Nikde zde nebyl žádný chodník, takže jsme museli jít po silnici, ale jak jsem říkal, žádná auta tudy nejezdila.

Jakmile jsme kopec vyšli, objevili jsme se na menším náměstí. Připomínalo mi to tu opravdu nějakou vesnici. Kamenná silnice s malou kašnou uprostřed s různými trávníčky kolem. Kolem dokola byla normální silnice pro auta a přes silnici chodník a parkoviště u menšího obchůdku.

Samozřejmě, že mé oko si nemohlo nevšimnout malé hospody, která byla přes náměstí naproti obchůdku.

Všechno jsem to pečlivě pozoroval a prohlížel. Sára vedle mě na tom byla stejně.

Na to, že tu zde vše bylo takové malebné, zdálo se to tu příjemné v poklidné náladě. Narozdíl od Hlavního náměstí v Praze tu procházelo pouze pár lidí. Bylo to všechno klidné.

"Kam se půjdeme podívat?" Přerušila Sára naše ticho. To mě vytrhlo z myšlenek, takže jsem se na ni musel podívat. Začal jsem vymýšlet plán pro dnešek. Přece jen tu nějakou chvíli zůstaneme a nebudeme jen pracovat.

"Já bych navrhoval jít do hospody na jídlo. Potom bychom mohli jít nakoupit a vrátit se zase do domu." Navrhl jsem při pohledu na hospodu. Sára se zdála zezačátku nervózní, ale nakonec přikývla v souhlas.

"Umíš vařit?" Zeptala se mě Sára trochu provokativně. Já jí za to věnoval uražený pohled. Samozřejmě, že umím vařit.

"Jasně, že umím vařit." Odvětil jsem jí na to. Vzhledem k tomu, že se vaření nejspíš ujmu já, tak pozná pravého šéf kuchaře.

"No dobře, takže vaření se ujmeš ty." Potvrdila mi Sára. Já na ni na oplátku jedním okem mrkl.

"Jak chceš." Ušklíbl jsem se na ni. To už jsme vcházeli do malé hospody. Vevnitř bylo několik stolů ve třech řadách a na konci malý pult. Z nich byly obsazené pouze tři stoly.

"Kam si sedneme?" Zeptal jsem se nervózně při pohledu na vnitřek hospody. Sára nervózně zakroutila hlavou v náznaku, že netuší.

Nakonec jsem se vydal k jednomu prázdnému stolu někde vprostřed, kde jsem si sedl na židli. Sára šla automaticky za mnou a sedla si na židli naproti mně.

Za chvíli se u našeho stolu objevila jedna servírka s listem v ruce. Oba jsme se na ni otočili s úmyslem si něco objednat.

Zdravím všechny. Ano, jsem stále na živu, ne nemám koronavirus, neumírám, jsem jen líná. Omlouvám se, ale ty tři týdny byly nějaké plné a já neměla moc času. Pořád učení, otravná učitelka a podobné věci. Mimo to už ale můžu oficiálně říct, že mi je patnáct, jej. Také mám nový mobil, na kterém se mi zatím mnohem hůř píše, ale myslím, že si zvyknu. To je jedno, vydala jsem další část!!!!

Doufám, že vás moje kecy neodradily a uvidíme se příště a
Jojo čus