Gejmrovo Tajemství

8.

"Nepůjdeme na pitíčko, oslavit naší skvělou akci?" Zeptal jsem se Sáry a aniž by cokoli řekla, zastavil jsem u toho baru.

"Tak když už jsme tady, ale jenom jedno." Řekla poslední slovo přísně. Já se jen ironicky zasmál. To všichni moc dobře známe.

"Tak jo." Řekl jsem a hned po Sáře slezl z motorky. Následně jsme se oba vydali do toho baru.

Samozřejmě, že jsem Sáře jako gentleman otevřel dveře a nechal ji první vejít. Jakmile jsem vešel i já, mohl jsem si celý bar krásně prohlédnout. Uprostřed byl bar s krásnou slečnou a všude kolem dokola byli stoly a židle. Ještě vlevo v rohu hrál jukebox s nějakou romantickou písničkou. Fakt super. Celý bar osvětlovala fialová světla.

Následně jsem následoval Sáru, která si sedla na barovou židli. Pěkná slečna se na nás hned otočila a já mohl spatřit hnědé oči, velké kruhy pod očima a rty zbarvené do červena. Kolem očí tmavě modré stíny a černá linka. Každopádně vypadala dost unaveně. Nechápu, proč tady je tak dlouho, protože přece jenom je přibližně jedna hodina ráno.

"Co si přejete?" Zeptala se na pohled mile. Uvnitř však usínala. To by poznal i slepec. Sára to však ignorovala a nadšeně si prohlížela nápojový lístek. Já ji v tu chvíli nechápal. Kde se bere to nadšení?

"Já jedno pivo a Sára..." Řekl jsem svoji objednávku a čekal, až to Sára dořekne. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem dostal prostě chuť na pivo. Tak dlouho jsem už pivo neměl.

"Taky." Dořekla Sára a já si myslel, že mi dolní čelist spadla až úplně na zem. Odkdy chce taky pivo?

"Opravdu, odkdy chceš pivo?" Zeptal jsem se ji nechápavě. Ona mi však nechápavý pohled oplatila. Jeden lepší, jak druhý.

"Hele, moc dlouho mě neznáš a nic moc o mně nevíš. Teď mám prostě chuť na pivo." Řekla s prstem nahoru. To už nám slečna podala dvě piva, takže jsme si každý vzali jedno.

"Na zdraví." Řekla Sára a skleničku zvedla do vzduchu. V tu chvíli jsem si opravdu připadal, jako bych byl v baru s kámošem. V tom má však Sára pravdu, že se moc neznáme.

"Na zdraví." Zopakoval jsem po ní a ťuknul si s ní. Potom jsme se oba napili. Co mě však překvapilo bylo, že Sára celou skleničku vypila na ex asi za deset vteřin. Potom jen hlasitě vydechla a nabrala dech.

"Vážně jsi teď celou sklenku dala na ex?" Zeptal jsem se ji tentokrát s vykulenýma očima. Ona mi však zpět věnovala pouze úšklebek.

"Vyrůstala jsem s bratrem, takže moc holčičích věcí jsem nepobrala." Řekla jednoduše a odvrátila pohled. Kvůli tomu jsem jí samozřejmě neviděl do tváře.

"Ty jsi vyrůstala s bratrem? A to jsi neměla ani matku?" Zeptal jsem se. Nevím proč, ale musel jsem se na to zeptat. To už se podívala zpátky na mě, ale opět s vražedným pohledem.

"Jo. Můj bratr byl zloděj a vrah. A já s ním musela vyrůstat." Řekla, podívala se na sklenku a podala ji zase slečně. Ta hned pochopila a začala napouštět další pivo. Potom se podívala zpátky na mě a pokračovala.

"Vždycky chodil domů opilý, nebo nějak poraněný. Já se o něj vždy musela postarat a uklízet po něm. Když jsem se dozvěděla, že je zločinec, nejen, že jsem tomu nechtěla věřit, ale musela jsem mu pomáhat. Vždy jsem po něm musela uklízet stopy." Řekla, ale pak s vyprávěním přestala, protože jí slečna podala plnou sklenku. Sára se tedy trochu napila a pokračovala.

"Nejen, že jsem se kvůli němu začala chovat jako kluk, ale také jsem byla uzavřená do sebe. Takové bylo mé dětství. Můj bratr kradl, aby nás uživil a já mu s tím pomáhala." Řekla a na tváři jí byl vidět jemný úsměv. Nebyl to úšklebek, ale upřímný radostný úsměv. Potom však zmizel.

"Jednou jsem však udělala chybu. Svěřila jsem se jedné své nové 'kamarádce'. Ona to řekla rodičům, ti zavolali policii. On proto šel do vězení a já do dětského domova. Pořád si pamatuji jeho slova: je to jen tvoje vina, já tě živil a ty ses mi takhle odvděčila." Úsměv jí úplně zmizel z tváře. Já ji však stále fascinovaně sledoval. Nevěděl jsem, že měla takové dětství. Já jsem měl milující rodiče, ale stále jsem jim utíkal a dělal problémy.

"Nevěděl jsem, že jsi měla takové dětství." Řekl jsem. Sára se na mě hned otočila a znovu se napila. Asi jsem to neměl říkat, ale ono prostě samo.

"Jak jsi také mohl? Nikdo to neví. Ani vlastně nevím, proč ti to říkám. Každopádně jsem díky němu získala nějaké zkušenosti, takže jsem odtamtud pořád utíkala. Jenomže mě vždy zase chytili. V té době jsem také začala hackovat a krást. Můj sen byl jasný, být nejlepším nájemným vrahem. A to by se mi splnilo, kdyby jsi tu nebyl ty!" Řekla normálně, avšak poslední slovo řekla naštvaně. Trochu mi to připomnělo, jak mi MenT poslal video od Ondyho Mikuly, ten prank. Nevím, proč.

"Já za to nemůžu. Už od mala jsem chtěl být nájemný vrah. Byl to takový ten dětský sen, problém ale byl, že jsem v tom byl dobrý. Normálně jsem vystudoval školu na elektrotechnika, ale nakonec moje hlavní práce je nájemný vrah. Ještě mám tedy koníček, díky kterému mám také nějaké peníze, ale je to jenom koníček, když nemám, co dělat." Řekl jsem jí ve zkratce svůj příběh já. Ta milá slečna už dávno obsluhovala jiné zákazníky, neboli ožraly, kteří křičeli přes celý bar, takže jsme mohli normálně mluvit o tomhle tématu nahlas.

"No jo, vždycky pan dokonalý." Řekla Sára, když se slečna vrátila. Tentokrát jsem jí sklenku podal já, takže mi hned načepovala pivo.

"Nedáme si něco lepšího?" Zeptal jsem se Sáry. Ta se na mě jen nechápavě podívala. Já se pouze usmál a podíval se na slečnu.

"Prosím nějaké dobré víno, červené, nějaký dobrý ročník, nechám vás vybrat." Řekl jsem tedy slečně, která následně zmizela někde v zadu. Cítil jsem na sobě nechápavý pohled Sáry. Za chvíli se slečna vrátila s vínem v nádobě s ledem. Podala dvě skleničky a otevřené víno do nich nalila. Já obě vzal, jednu dal Sáře a druhou si nechal.

"Na úspěšnou misi." Řekl jsem a čekal, až to Sára všechno pobere a cinkne si se mnou. Naštěstí to pobrala rychle a ťukla si se mnou. Potom jsme se oba napili.

Takhle to pokračovalo dál a dál. Kolem tří ráno jsme se sebrali a jeli do našeho hotelu. Ano, jeli. Jeli jsme normálně na motorce a vzhledem k tomu, co jsme vypili se divím, že jsme se nevybourali. Nakonec jsme zdraví a bez jakýkoliv šrámů dorazili k našemu hotelu. Samozřejmě, že tam zase bylo otevřeno a nikdo nic nehlídal. S větší námahou a hlukem jsme se dostali i do našeho pokoje, kde se stalo něco, co nikdo z těch dvou nečekal, ale čtenáři nejspíš ano.

Další část tady. Omlouvám se, ale na psaní opravdu teď nemám moc času. Přes týden mi nebylo dobře a ve škole jsme museli organizovat jednu akci. No a vzhledem k tomu, že jsem byla s klukama, tak jsem to všechno musela dělat já. No nic, nebudu se vymlouvat, doufám, že se vám část líbila: myslím, že všichni ví,co se stalo; a příště
Jojo čus