Gejmrovo Tajemství

9.

Pomalu jsem začal otevírat ty těžká víčka, avšak ostré světlo mi v tom bránilo. Po chvíli, co jsem si trochu zvyknul se mi povedlo oči otevřít. Hned se mi naskytl pohled na část hotelového pokoje. Co mě však zarazilo, byly kusy oblečení pohozené na zemi.

V tu chvíli jsem se zděsil. Pomalu jsem se začal otáčet a uviděl to, co jsem doufal, že neuvidím. Byla tam Sára a byly vidět její holé záda. To je snad noční můra! Ještě k tomu mě bolela hlava a o kocovině raději nemluvím.

Opatrně jsem se na postel posadil a vzal první kus oblečení, které se mi dostalo pod ruku. Pro mé neštěstí to bylo Sářino triko. Rychle jsem ho odhodil a našel své spodní prádlo. Rychle jsem si jej oblékl společně s trikem a kalhoty, popadl svoji tašku a vydal se pryč.

Opatrně jsem zabouchl dveře od pokoje, které s velkou pravděpodobností Sáru vzbudily. To mi však bylo jedno a hned jsem se vydal dolů. Tam byla opět ta slečna.

"Ahojky, přejete si ještě něco?" Zeptala se myslím Dominika. Její jméno si už nepamatuji. Při pohledu na ni si ale nedalo nevšimnout červených tváří, divného postoje a jak si pořád hrabe do vlasů.

"Ne, nic. V našem pokoji je ještě Sára." Řekl jsem chladně, že jsem se sám nepoznal. Odkdy se chovám takhle, a k holkám? Tu slečnu až zarazilo, jakým tónem jsem to řekl. Já to však nadále ignoroval a vydal se ven.

Zastavil jsem se až u své milované motorky. Tam jsem jen tak chvíli stál a snažil se pobrat, co se stalo. Stalo se to s Sárou? Proč? Že bych k ní něco cítil? Tu myšlenku jsem hned vyhnal z hlavy. Nikdy to nebylo nic moc vážného.

Každopádně jsem na tom místě už nechtěl zůstat ani minutu. Nastoupil jsem na motorku a hned se vydal na cestu do Prahy. Zpátky do svého života.

***

"Konečně jsi tady Michale, věděl jsem, že vám to bude trvat pouze chvíli. Kde je Sára?" Zeptal se šéf po tom, co jsem otevřel dveře od jeho kanceláře. Poslední otázka mě však zarazila. Stuhnul jsem na místě a jen s vykulenýma očima ho sledoval.

"Sára za chvíli přijde." Vypadlo ze mě nakonec. Sám jsem tomu však nevěřil.

"Dobře." Řekl nejistě šéf a podíval se na mě s podezřívavým pohledem. Že by něco věděl, či tušil?

"Pěkný den." Ozval se ode dveří známí hlas. Nechtěl jsem se otáčet, ale musel jsem. A stála tam ona. Hnědé vlasy jí zakrývaly její oči, ty zelené oči, které si získaly mou pozornost ve všech směrech.

"No konečně Sáro, čekáme tu na tebe. Takže, jak mise dopadla?" Zeptal se šéf až moc nadšeně. To už jsem se od Sáry odtrhl a svůj udivený pohled věnoval jemu.

"Výborně. Náš cíl byl včera v noci odstraněn. Potom jsme ještě vzali nějaké důležité materiály, na které byste se mohl podívat." Řekla Sára a konečně se podívala na mě. V jejích očích byl vidět vztek, ale i zklamání a něco jiného. Já si potom uvědomil, že ty papíry mám já, a proto jsem je rychle vytáhl z tašky a podal je šéfovi. Ten si je hned ode mě vzal.

"Výborně, to znamená, že zatím oba máte volno, dokud pro každého z vás nenajdu nový zajímavý případ. Takže Sáro, ty se můžeš zase věnovat tréninku a ty Michale Gejvovi na YouTube." Řekl šéf a papíry položil na stůl. Avšak to, jak řekl mou přezdívku, mě trochu naštvalo.

"Jmenuji se tam Gejmr." Opravil jsem ho proto. Trochu mi však vadilo, že to slyšela Sára, ale ta se snad na YouTube nedívá. Raději jsem se na ni otočil, ale zarazily mě její lesklé oči, od slz. Něco se ve mně v tu chvíli pohnulo, ale já nevěděl, co.

"Gejmr?" Zeptala se potichu Sára. To však znamenalo, že mě zná. No super. Že by mě sledovala, když jsme byli na našem pokoji? To mi hned spravilo náladu, ale to nemění nic na naší situaci.

"Takže běžte domů a zase vám zavolám." Řekl šéf a sedl si za svůj stůl. Já jsem se tedy otočil a šel k výtahu. Sára šla hned za mnou.

"Sáro to, co se nejspíš stalo..." Začal jsem, ale Sára mě přerušila. To už jsme oba stáli ve výtahu.

"Nech to být Michale. Stejně už spolu nebudeme nikdy v týmu." Řekla a stlačila tlačítko do přízemí. Já však Sáru provinile sledoval. Cítil jsem se provinile a vůbec špatně.

"Ale..." Nestihl jsem zase nic říct, protože mě opět Sára přerušila.

"Nech to být!" Řekla tentokrát důrazněji. Já ji fascinovaně sledoval, ale i tak se mi nejspíš v očích leskl strach. Měl jsem strach, ale nevěděl jsem, proč. Vždy to bylo snadný, ale teď ne.

"Sbohem." Řekla, když se dveře od výtahu otevřely už v přízemí. Já ji však stále udiveně sledoval neschopný pohybu. Po chvíli jsem se však vzpamatoval a než se dveře zase zavřely, vyšel jsem ven.

Začal jsem se rozhlížet po Sáře, ale nikde jsem ji neviděl. Vyšel jsem proto ven, kde hned byla zaparkovaná má motorka. Nastoupil jsem na ni s úmyslem jet co nejrychleji domů, ale přede mnou jsem konečně spatřil Sáru.

"Sáro!" Vykřikl jsem nejspíš až moc nahlas, ale bylo mi to jedno. Rychle jsem motorku nastartoval a jel jejím směrem, jenomže při startování mi zmizela za rohem. To byl definitivní konec. Smířený se vším jsem se vydal domů.

Doma jsem motorku zaparkoval v garáži a vydal se do kuchyně. Z nějakého důvodu jsem však vůbec neměl hlad. Šel jsem proto hned nahoru do své ložnice, kde jsem si bez převléknutí lehl na postel. I když byl čas oběda, vyčerpáním jsem na posteli usnul.

Přece jen to byl opravdu náročný den. Ale hlavně jsem musel myslet na ni. Co se v noci stalo? Proč tak zareagovala, když slyšela, že vystupuji na YouTube jako Gejmr? Proč se tak zachovala ve výtahu? Proč na ni stále musím myslet? Proč ji nemůžu jen tak nechat být a věnovat se zase něčemu jinému? Proč? Tolik otázek, ale žádná odpověď.

Další část je tady. Znovu se omlouvám za svou neaktivitu, ale mám toho opravdu hodně: učení, několik úkolů, jiné koníčky, vybírání středních škol. Buď půjdu na Zdravku nebo na Elektrotechniku. Co se ke mně víc hodí?

Ale lidi, momentálně jsem se ještě vrátila k Narutovi. Takže mi bere můj další volný čas i nápady. Chtěli byste nový příběh o Narutovi? Už mám nějaké návrhy.

Také se omlouvám, že toho mám tolik rozepsaného a tak málo to aktualizuji. Prostě vymýšlím nové a nové příběhy a až později ty staré dokončuji. S tím mi ale pomáhají vaše komentáře a hlasy.

Dále bych chtěla znát váš názor ohledně tohohle příběhu a jestli byste mi pomohli vymyslet pokračování. Budu ráda za každý komentář.

To je vše, co bych tak chtěla říct. Doufám, že se část líbila, i když byla taková zvláštní, a budu se těšit zase příště a
Jojo čus