Gejmrovo Tajemství

16.

"Sáro, co budeš chtít k večeři?" Křikl jsem na Sáru přes celý barák. V hlavě jsem se ušklíbl, že mám alespoň důvod, proč s ní mluvit. Někdy bych si s ní měl ale vážně promluvit.

Chvíli jsem jen trpělivě čekal, jestli se ukáže. Po tom, co však vykoukla menší hlava od schodů a nahlédla do kuchyně, jsem se musel usmát. Sára velmi opatrně scházela schody, až se objevila v kuchyni, kde se postavila přede mě.

"Já nevím. Jaké jsou možnosti?" Zeptala se po chvíli ticha s nevinným úsměvem. Nejspíš bych se normálně naštval kvůli oné odpovědi, ale při jejím pohledu to nebylo zcela možné. Na ni se prostě zlobit nedalo. Nebo spíš já nemohl.

"No tak na výběr jsou palačinky, vajíčka, polévka, chleba ve vajíčku." Začal jsem vyjmenovávat různá jídla, která mě napadla. I přes to jsem však nebyl spokojen s tím, co jsem vyslovil. Můj mozek se však nedokázal plně soustředit. Důvod asi znáte.

"Palačinky!" Vykřikla po chvíli Sára jako malé dítě. Nad jejím přístupem jsem se musel lehce zasmát, jenomže v tu chvíli si Sára uvědomila, co udělala, a zahanbeně sklonila hlavu k zemi.

"Tak tedy palačinky." Odsouhlasil jsem a otočil se zpět k lince, kde jsem měl už v plánu začít chystat potřebné věci. Pak jsem si však něco s úšklebkem uvědomil.

"Nechceš mi pomoct?" Otočil jsem se zpět na Sáru, která stále stála na místě a stále měla pohled zabodnutý do země. Ta při mé otázce hlavu vyšvihla nahoru a věnovala mi nechápavý, nadšený, ale zároveň i zahanbený pohled. To je tedy kombinace.

"Vařila jsi někdy?" Napadlo mě, když pohled smutně a zahanbeně odvrátila. Při mé otázce se zase podívala na mě a já poznal, že jsem se trefil. Moji domněnku mi potvrdilo, když lehce pokývala hlavou.

"A nechceš mi pomoct?" Zeptal jsem se znovu na stejnou otázku. Tentokrát však Sára lehce přikývla v souhlas a kousek ke mně přistoupila. Připadala mi jako nějaké vystrašené koťátko, které si opatrně buduje důvěru. Přišlo mi to ale roztomilé. A to jsem si nikdy nemyslel, že bych tohle slovo vyslovil.

"Tak prosimtě, nachystej mouku, vajíčka, cukr a mléko." Začal jsem jí dávat úkoly. Při tak banálním jídle se není čemu divit, ale stejně.. Pokud neumí vařit, tak alespoň bude nějaká sranda.

"Tady!" Položila Sára potřebné ingredience na stůl, zatímco já vytáhl pánev, misku a olej. Nemohl jsem nechat vytáhnout pánev ji, jelikož je možné, že bych s ní nejspíš dostal ránu do hlavy.

"Tak jdeme na to!" Poručil jsem, na což jsem do misky vysypal potřebné množství mouky a cukru, vyklepnul dvě vajíčka a zalil mlékem. Těsto jsem rozmíchal a s naběračkou nabral. Obsah jsem potom vylil na pánev, pod kterou už se vyjímal malý plamínek, který pomalu pánev zahříval.

"Tvůj čas nadešel." Řekl jsem pobaveně, na což jsem krok ustoupil a nechal tak nechápavou Sáru u pánve samotnou. Ta absolutně nevěděla, co má dělat.

Ani jsem nemusel nic dělat a Sára se sama snažila přijít na to, co má dělat. S pánví lehce pohybovala a po nějaké době pomocí naběračky kontrolovala, zda je palačinka hotová.

"No tak mi pomož." Zaúpěla Sára nad pánví. Já jsem však neměl čas mluvit, jelikož jsem se vzadu potichu smál. Samozřejmě, že jsem si vysloužil pár vražedných pohledů. Chtěl jsem nechat Sáru zkusit si to samotnou, ale i přes to jsem z dálky na všechno dohlížel a raději si vyhlídl i hasicí přístroj. Jen tak pro jistotu.

"Dobře. Takže vezmi pánev a palačinku vyhoď do vzduchu." Zazubil jsem se na ni. Vražedný pohled mě neminul. I přes to však Sára odvrátila pohled a pevně uchopila držátko pánve. Z dálky jsem ji podporoval. Věděl jsem, že to zvládne. Je jeden z nejlepších, i když v trochu jiném oboru.

Naběračkou zkontrolovala, jestli je palačinka hotová. Byla. Naběračku tedy odložila a pánev pomalu a opatrně vyzvedla do vzduchu. Chvíli s ní pohybovala, než udělala jeden prudký pohyb a palačinka letěla do vzduchu. Ve vzduchu se třikrát otočila a dopadla na chladnou zem.

Začal jsem se smát z plných plic a Sára se ke mně po chvíli přidala. Nemohla říct, že to vtipné nebylo. Ale byl to první pokus. Nikomu se nic nepodaří napoprvé. Tedy samozřejmě pokud nemá štěstí začátečníka. To je potom jiná.

"Ukaž." Řekl jsem po chvíli stále s pobavením a přistoupil blíž. Nabral jsem další těsto, které jsem opatrně vylil na pánev. Na oleji začalo těsto mírně stříkat po okolí, takže jsme museli kousek odstoupit.

"Neboj se toho." Pošeptal jsem směrem k Sáře a vzal její ruku do své dlaně. Potom jsem se s její společností přiblížil k pánvi.

"Chvíli čekej, až se palačinka dodělá z jedné strany." Oba naše pohledy byly zabodnuté na pánvi.

"Jakmile je jedna strana hotová, vezmeš pánev za držátko..." Její ruku v té mojí jsem přiložil k držátku pánve a Sára ji pevně chytila.

"A vyhodíš palačinku do vzduchu." Zašeptal jsem. Společně s Sárou jsme pánev zvedli vzhůru a jedním rychlým pohybem vyhodili palačinku do vzduchu. Ta se ve vzduchu jednou otočila a čistě dopadla zpátky na pánev.

Sára se zasmála. Byla nadšená. A já taky. Přidal jsem se k ní.

Naráz jsme však přestali. Při tom vaření a následném smání se jsem si nevšiml, že u sebe stojíme tak blízko. Kdybych kolem ní obmotal svou levou ruku, plně bych ji zezadu objal.

Sáře se zatajil dech. A mně z části taky. Zezadu jsem jí dýchal do vlasů. Příjemně voněly. Cítil jsem, jak se pod mým dechem lehce ošívá.

"A-as-si bychom mě-měli udělat pár dalších palačinek, a-aby jich byl-lo dost." Mluvilo se mi v její přítomnosti těžce. Nechápal jsem proč. Nechápal jsem, co se děje. Nechápal jsem nic.

Sára lehce přikývla, ale nic neřekla. I když jedna moje část od ní nechtěla odstoupit, stejně jsem o krok odstoupil a nechal jí tím volný prostor.

Oba jsme naráz vydechli úlevou. Avšak i přes to, že jsem od ní odstoupil, se mi na tváři vylil spokojený úsměv. Sáře jsem do tváře neviděl a zezadu jsem si jejího výrazu či emoce nevšiml, ale stejně jsem věděl jedno....

Má mě ráda.

Lidi!!! Po MEGA DLOUHÉ DOBĚ JE TU OPĚT GEJMROVO TAJEMSTVÍ!!! A konečně mám nápady, takže možná bude vycházet každou druhou neděli. Prosím o potlesk... Jinak doufám, že se kapitola alespoň trochu líbila, i když vím, že je nudná, budu se víc snažit víc, a zase příště
Jojo čus

(BTW: prosím, neberte nic z této kapitoly jako recept na palačinky, já jsem v životě nic pořádně nevařila a když už, tak to skončilo hrozně, takže prosím... neberte si z toho inspiraci. Děkuji za pochopení.)