Gejmrovo Tajemství

21.

Další den v našem půjčeném domě. Minulý den uplynul jako voda, ale za to byl nesmírně povedený. Zbytek dne jsme se totiž jen váleli na gauči dole v obýváku a povídali si o hrách.

Možná se to někomu může zdát jako nudné, ale já si to nesmírně užíval. Užíval jsem si její přítomnost a poklidnou atmosféru, která v místnosti vládla.

Teď stojím v naší vypůjčené kuchyni a dělám nám snídani. Sára se dle mého ještě nevzbudila, nebo spíš ještě nepřišla dolů. Stejně jsem se však snažil co nejlépe tu snídani nachystat. A jestli se ptáte, co jsem to kuchtil, tak samozřejmě, že palačinky.

Zrovna jsem už třetí dodělanou palačinku položil na talíř k ostatním, když jsem uslyšel nějaké zvláštní zvuky. Ihned jsem odložil všechno svoje vybavení na kuchyňskou linku a vydal se po schodech nahoru, odkud zvuk přicházel.

Postupně a hlavně ostražitě jsem zvuk následoval, jelikož jsem nevěděl, co to je za zvuk. Když jsem se však ocitl před pootevřenými dveřmi od koupelny, odkud ten zvuk vycházel, zapomněl jsem na jakoukoliv ostražitost a vešel dovnitř.

Při pohledu na Sáru, která má hlavu skloněnou k záchodové míse a s největší pravděpodobností zvrací, jsem se zhrozil a rychle k ní přispěchal.

,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se okamžitě a chytil jí vlasy. Sára sebou sice lehce cukla, ale nechala mě.

,,J-jo," chtěla říct, avšak nemohla mluvit přes další várku. Nečekal jsem na nic a vlasy jí sepnul nějakou sponkou, kterou jsem sebral u umyvadla hned vedle, a chytil ji za čelo.

Když Sára znovu zvedla hlavu, tentokrát už se posadila na podlahu a pohled zabodla do země.

Otočil jsem se zpět k záchodu, který jsem spláchl, a utrhl pár kusů záchodového papíru. Posadil jsem se k Sáře na zem a toaletní papír jí podal.

,,Ted už jsi v pořádku?" zeptal jsem se znovu a lehce nervózně se zasmál. Pohlédl jsem na Sáru, která si papírem zrovna otírala ústa, avšak pohled měla zabodnutý na svých nohách.

,,Už asi jo," odpověděla polohasem. I přes to mi však odpověď stačila.

,,Budeš chtít snídani?" ptal jsem se dál. Mezitím jsem se už postavil na nohy a přešel k Sáře. I když mě skenovala vyděšeným pohledem, stejně nic neřekla ani neudělala. Položil jsem jí ruku na čelo.

,,Teplotu nemáš," oddechl jsem si úlevně. Sára chápavě přikývla, avšak stejně zase odvrátila hlavu. Hned jsem pochopil, co mi tím naznačila.

,,Tak já tě tady nechám. Až budeš chtít, přijď za mnou dolů do kuchyně," oznámil jsem opatrně. S tím jsem vstal na nohy a rozešel se ke dveřím od koupelny. Tam jsem ještě mrknutím Sáru zkontroloval, než jsem z koupelny vyšel a za sebou dveře zavřel.

Namířil jsem si to na schody a po nich zase dolů do kuchyně. Stejně jsem si ale úlevně oddechl, že se nám sem nikdo nevloupal. I když Sára rozhodně nevypadala v pořádku.

Pohledem jsem se zatoulal ke stolu, na kterém ležela snídaně připravená pro Sáru. S hlasitým povzdechem jsem talíř vzal do ruky a přešel s ním ke koši. Nohou jsem koš jednoduše otevřel a chystal se už jídlo do koše vysypat, když mě v tom přerušil hlas za mnou. ,,Ne že mi vyhodíš snídani!"

Koš jsem rychle zavřel a pobaveně se podíval na Sáru, která už stála u schodů a skenovala mě pohledem, stejně jako já ji. Radši jsem tedy přistoupil ke stolu a tam talíř položil, protože všichni víme, jaké jsou holky, když jim vezmete jídlo.

,,Co je na snídani?" zeptala se Sára opatrně a pomalu přešla od schodů směrem ke stolu, kde se posadila na jednu z barových židliček. Následně si jídlo, které jsem jí posunul přímo pod nos, začala prohlížet. Pak si hladově olízla rty a z ruky mi vytrhla vidličku, kterou jídlo hned ochutnala. ,,Mňam."

,,Opravdu už je ti líp?" zeptal jsem se jí opatrně, i když jsem viděl, jak si na mém úžasném jídlu pochutnává. Stejně jsem se musel zeptat, protože mi to dělalo celkem starosti. Sára ke mně hned po mé otázce zvedla hlavu. Nic mi však neřekla, jelikož měla plnou pusu.

,,Je mi fajn," zamumlala s plnou pusou a pokračovala v jídle. Jen jsem se pobaveně usmál a zády se opřel o kuchyňskou linku. Vypadala už v pohodě, a dokonce se i chovala normálně. 

,,Dobře, a co chceš dnes dělat?" prohodil jsem otázku, zatímco jsem si vzal svůj hrneček s ještě zbývající kávou na dně a hned si upil. Přitom jsem však ze Sáry nespustil oči. 

Za chvíli už měla Sára snídani snězenou a jen mi podstrčila svůj prázdný talíř. Nad tím jsem protočil očima, i přes to však talíř vzal a položil ho vedle dřezu. Nechtěl se mi umývat, moc náročné. Místo toho jsem vzal druhý hrnek s čerstvou kávou, který jsem Sáře podal. Svůj prázdný hrnek jsem položil vedle prázdného talíře, pak se natočil k lince, o kterou jsem se opřel rukama. 

,,Díky," utrousila Sára, zatímco si vzala svůj hrnek a kávu hned ochutnala. Bohužel tady nemáme kávovar, takže kávu jsem udělal z normálního prášku zalitého vodou. Bylo to i poznat, ale v takovýhle stresujících chvílích je káva jako káva. 

,,Takže?" dožadoval jsem se své odpovědi na předchozí otázku. Sára jen protočila očima jako malé dítě. A prý kdo je tady dětinský. 

,,Já nevím! Můžeme se třeba jít podívat tady do centra," navrhla Sára a prudce máchla rameny. V jejím hlase bylo jasně poznat, jak jí to bylo zcela ukradené. Proto jsem se na ni také zamračil. 

,,Dobře, tak půjdeme zase tady do centra, ale potom si nestěžuj, že tě to nebaví!" řekl jsem svůj názor. 

,,A nemůžeme prostě zůstat tady?" navrhla Sára znovu, tentokrát však byla klidnější. V jejím hlase tentokrát bylo poznat, že tohle jí už jen tak jedno není. 

Mírně jsem nakrčil obočí a sledoval ji zkoumavým pohledem. Sára si tedy poraženě povzdechla. Než vyměnila taktiku a podívala se na mě s psíma očima. ,,Prosím Míšo, stále mi tak úplně není dobře," prohlásila s nevinným úsměvem. 

Nevím jak, ani proč, ale fungovalo to na mě. Hlasitě a z části i frustrovaně jsem si povzdechl a přikývl v souhlas se slovy: ,,Tak fajn." V tu chvíli Sára vyskočila na nohy a nadšeně zajásala. Vyhrála. Zase. 

,,A co bys chtěla dělat doma?" zeptal jsem se jí proto znovu. 

,,No co by, válet se na gauči a užívat si volna," pokrčila Sára rameny a už si to namířila ke gauči, na který se rozvalila. 

Hned potom jsem se rozešel ke gauči i já s jediným a jasným úkolem: shodit Sáru z gauče a pak ji zlechtat, dokud nenavrhne něco normálního.

Omlouvám se za zpoždění vydání kapitoly, ale byla jsem pryč a neměla přístup k internetu. Tak ji tady máte aspoň teď...
Jojo čusík