Gejmrovo Tajemství

27.

Motorku jsem nechal zaparkovanou na nemocničním parkovišti, tentokrát už zamčenou, a pomalým krokem jsem se vydal směrem k místu, kde jsem ještě před dvěma hodinami čekal na jakékoliv informace o Sáře a operaci, na kterou šla.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem tam přišel, jsem spatřil známou tvář sestřičky. ,,Pan Veselý?" oslovila mě. Přikývl jsem a rychle za ní došel. ,,Už jsem myslela, že jste někam odešel," začala hned na mě mluvit. Mezitím si pročítala papíry ve složce, kterou držela v rukou.

,,Vlastně jsem se šel jenom převléct," zalhal jsem - i když vlastně jen zčásti - a netrpělivě čekal, co mi ta sestřička řekne za informace.

,,Chápu," přejela mě chápavě pohledem a zadívala se zase zpět do svých papírů. Něco si tam přečetla a následně se pro sebe usmála. S tím úsměvem pak upřela pohled na mě. Moc se mi její úsměv nezdál.

,,Nebojte se, vaše přítelkyně i vaše dítě jsou v pořádku, přesto ale vaše přítelkyně ztratila dost krve, takže si ji tady budeme muset nějakou nechat," prohlásila sestřička spokojeně. Usmála se milým a uklidňujícím úsměvem.

Mně ale hlavou létalo pouze jediné slovo. Dítě. Dítě?! Jakože dítě? ,,Dítě?" Absolutně jsem nechápal, co se děje. To znamená, že Sára byla celou dobu…?

,,No ano, vy jste nevěděl, že je vaše přítelkyně těhotná?" zeptala se nechápavě sestra. Pak se jen nervózně zasmála. ,,Nejspíš se vám to vaše přítelkyně chystala říct jako překvapení, je již v sedmém týdnu," oznámila mi sestra.

Jakoby se svět kolem mě zastavil. Vzduch najednou zhoustl, i když se mi dýchalo mnohem lépe. Srdce mi bilo jako o závod a já pocítil, jak se lehce motám. Dítě! A říkala sedm týdnů! Před těmi sedmi týdny, kdy jsme se spolu vyspali, což znamená, že je moje!

,,Vaše přítelkyně byla již před chvílí odvezena na Jednotku intenzivní péče. Až se probudí, ráda vás pustím dovnitř," znovu se sestra usmála. Jenže její slova mě zamrzela. Chtěl jsem Sáru vidět hned! I když jsem nevěděl, jestli bych u ní dokázal být s pocitem viny, stejně jsem ji potřeboval alespoň vidět.

Své splašené myšlenky jsem však zahnal tím, že jsem se kousl do špičky jazyka. Místo toho jsem se už klidněji zeptal: ,,A kdy se probudí?"

Sestrička se na chvíli zamyslela a znovu okem nahlédla do papírů. ,,Nevím přesně kdy, ale s určitostí vám řeknu, že dnes to určitě nebude," pokrčila nad tím sestřička omluvně rameny. ,,Pane, běžte mezitím domů, zkuste se alespoň na chvíli vyspat a zítra přijďte, to už by vaše přítelkyně měla být vzhůru. Návštěvní hodiny začínají od jedné odpoledne," řekla sestřička. Ještě se na mě usmála a chtěla už odejít.

,,Jenže to bych v domě nesměl mít policajty," prohodil jsem, což sestričku opět zaujalo. Otočila se zpět ke mně s nechápavým pohledem. Po chvíli se ale bouchla dlaní do čela nejspíš nad tím uvědoměním.

,,Vy jste ten pár, který byl přepaden, že?" zeptala se sestřička opatrně. Jen jsem souhlasně přikývl s úmyslem se k tomu už dál nevyjadřovat. A sestra naštěstí chápala.

,,Máte kde zůstat přes noc?" zajímala se dál sestřička. Jen jsem si povzdechl.

,,Něco si najdu," prohodil jsem již nezaujatě. Sestřička to naštěstí pochopila jako konec konverzace, takže se jen otočila a šla opět dělat svoji práci. A já se také otočil s úmyslem jít zase zpátky ke své motorce.

Alespoň je Sára v pořádku. I když zjištění, že budu otec, bylo opravdu nečekané. Ale ani mi to moc nevadilo. Když o tom tak přemýšlím, tak je to i příjemné zjištění. Budu táta.

S těmito slovy jsem si na hlavu nasadil přilbu a nastoupil na motorku. Nastartoval jsem a pomalu vyjel k nejbližšímu hotelu, o kterém jsem věděl.

***

Na recepci jsem si pronajal pokoj na jednu noc, vystoupal po schodech do druhého patra a hledal pokoj číslo sedmnáct. Tenhle hotel byl úplně obyčejný, co jsem tak zaslechl, nejspíš měl tři hvězdičky.

Pokoj byl skoro na konci chodby. Došel jsem ke dveřím s vyrytým číslem sedmnáct a do klíčové dírky zastrčil klíč. Zámek cvakl a já otevřel dveře do pokoje.

Úplně obyčejný pokoj. Dveře do koupelny, kuchyňský koutek, jedna pohovka před menší pár let starou televizí, skříň a manželská postel.

Něco mi to připomnělo. Jenže tentokrát jsem se neměl s kým hádat. Tentokrát jsem před dveřmi stál úplně sám. Přesto jsem však na ni nedokázal přestat myslet.

Vstoupil jsem dovnitř, na okraj ustlané postele hodil nějaké věci, které jsem našel v kufru motorky, které by se mi mohli hodit, a rovnou si to namířil do koupelny. Shodil jsem ze sebe všechno špinavé i čisté oblečení a vkročil do sprchového koutu. Pustil jsem vodu a nechal na sebe kapat kapky ze začátku studené vody, abych se probral ještě z toho tranzu, pak jsem ale vodu nastavil na horkou.

Snažil jsem se alespoň trochu uvolnit, ale nešlo to. Moc informací a moc dění se naráz! Je to vůbec možné? Není to jen nějaký sen? Kéž by.

Horké kapky vody mi padaly na kůži. Přesto se mi ale nedařilo uvolnit, ani vyčistit mysl, jak se mi vždy pod horkou vodou dařilo. Bylo to frustrující.

Po pár minutách jsem sprchu vzdal, vyšel jsem ze sprchy a přehodil si kolem pasu ručník. Takhle jsem vyšel z koupelny. Hned jsem si to namířil ke své tašce, ze které jsem vytáhl čisté trenky.

Jen v trenkách jsem pak skočil do ještě ustlané postele, která po mém pádu už tolik ustlaná nebyla. Mně to však bylo jedno. Zachumlal jsem se do peřin a snažil se usnout. Neúspěšně.

Pohledem jsem ještě zabloudil k hodinám zavěšeným na stěně naproti posteli, i když přes tmu v místnosti nebylo skoro vidět, kde ručičky jsou. Nakonec jsem ale čas poznal. Obě ručičky totiž byly u čísla dvanáct. Přesně půlnoc. Já fakt neusnu!

Takhle se ručičky posunovaly dál a dál. A poslední čas, který si pamatuji, byly tři hodiny ráno.

Jojo čus :P