Gejmrovo Tajemství

2.

Ráno, když jsem vstal, jsem se ihned šel do koupelny upravit a udělat si ranní hygienu. Poté jsem šel do kuchyně, kde jsem si udělal jednoduchou snídani.

Zapnul jsem svůj přenosný notebook a začal si číst e-mail od šéfa. Když jsem to měl přečtené, smazal jsem tu zprávu a postaral se o to, aby ji už nikdy nikdo neviděl.

Vzal jsem si bágl, peněženku, mobil a klíče a vyrazil jsem směrem pryč. Venku jsem nastoupil na svou motorku (ano, mám motorku) a vyrazil směr budovy, kde ,,pracuji"

Projel jsem městem, až jsem zaparkoval za budovou s úmyslem jít dovnitř zadními dveřmi. Slezl jsem z motorky, vzal věci, šel ke dveřím, zadal heslo a vešel dovnitř.

Objevil jsem se v obří místnosti s obrovským výběrem zbraní. Hned jsem si vybral moji oblíbenou, lehkou zbraň a k ní si vzal i náboje.

Následně jsem vyjel tajným výtahem do vrchních pater, kde bylo místo setkání. Zajímalo mě, koho mi přidělí tentokrát. Snad to nebude zase nějaký sniper. Já umím mnohem lépe střílet.

Otevřely se výtahové dveře, za kterými už stál můj šéf. Měl ruce v bok a nedočkavě přešlapoval. Hned, jakmile mě uviděl, mi věnoval svůj úsměv.

"Jsem rád, že jsi se tady ukázal. I když máš už minutu zpoždění, to se ti nepodobá." Řekl s úsměvem. Podle něj jsem ten nejlepší vrah. Jinak by mě sem ani nepustil.

"Takže Michale, chtěl bych ti představit tvou novou parťačku..." Cože?! Parťačku... On mě chce dát do týmu s holkou. Co když bude hysterická? Co když bude zpochybňovat mé schopnosti?

"Sáru." Dořekl svou načatou větu. Nemohl jsem uvěřit, že mi to udělal. Co pak holka může být vrah, nebo něco takového. Maximálně uklízečka, ale ani ne moc dobrá.

"Holku... Vy mě chcete dát do týmu s holkou?" Chtěl jsem si to opravdu ověřit. Možná, že to je jen nějaký žertík.

"Ano... Sice je to dívka, ale velmi dobrá." Nechtělo se mi tomu věřit.

"Sáro..." Přivolal dívku. Za chvíli se vedle něj objevila dívka okolo dvaceti let, hnědé vlasy a zelené oči. Já však stál stále na místě, jako přikovaný.

"Nazdar." Řekla s nezájmem v hlase. Následně mi věnovala svůj vražedný pohled.

"Nazdar." Oplatil jsem ji to přátelské uvítání. Stejně jako ona jsem po ní hodil vražedný pohled. Náš šéf si toho nejspíše všimnul, protože se zdál nervózní.

"Máte společný úkol. Michale, Sára je jedna z nejlepších. Sáro, Michal je ten nejlepší, na kterého se můžu vždy spolehnout. Do odvolání budete spolu v týmu a budete muset spolupracovat." Řekl a oba nás přejel přísným pohledem.

"Ten muž, o kterém jsem vám říkal, bydlí kousek u Prahy. Vaším úkolem bude: najít ho a nenápadně odstranit. Musíte si však dát pozor, má tu nejdražší techniku." Řekl přísným tónem a tím nám objasnil situaci.

"Michale, odvezeš Sáru domů a zítra oba vyrazíte. Rezervoval jsem vám jedno místo v hotelu poblíž. Potřebné vybavení máte, pokud ne, je možno si ho vzít ve spodní místnosti. Zatím nashle. Jo a abych nezapomněl, toto místo bude navždy zrušeno. Jen, co přestěhujeme počítače a různé věci. Nyní běžte." Dořekl a odešel někam do pryč. Já společně s Sárou jsme zůstali stát na místě s otevřenou pusou a sledovali místo, kde ještě před chvílí byl náš šéf. Tohle je snad noční můra.

"Tak abys věděl, nikdo mi nebude kazit mou práci, nikdo mě nebude přerušovat ani nic jiného. Je ti to jasné?" Začala mluvit s tvrdým hlasem Sára.

"Ty děláš nějakou práci jo? A co jsi, uklízečka, nebo nějaký dítě na obtíž? A aby bylo jasno, ty nebudeš přerušovat mě." Řekl jsem s otráveným, výsměšným a provokativním tónem. Následně jsem se rozešel zpátky do výtahu. Tohle bylo to nejkratší setkání s mým šéfem, které jsem kdy zažil.

"Uch..." Povzdechla si Sára a otráveně nastoupila do výtahu za mnou. Já se na ní pouze ušklíbl. Tohle bude ta nejtěžší mise. To už bych bral i toho snipera, který zpochybňuje mé dovednosti, než malou holku s velkým egem.

Oba jsme vylezli ven a já si to samozřejmě hned namířil k mé krásné motorce.

"Motorka?" Zeptala se nechápavě Sára. Já si nad tím musel povdechnout.

"Tak pardon princezno, ale žádný kočár tady nevedeme." Řekl jsem výsměšně. Sára po mně akorát hodila pohled plný nenávisti. Opravdu to bude těžký, to mi je jasný.

"Nechci žádný kočár, jenom jsem si myslela, že budeš mít auto. To snad nemáš prachy na auto, nebo si chceš jenom zvýšit svoje už dost vysoké ego?" Zeptala se s pokrčeným obočím. Já se však musel pouze usmát.

"Spíš to druhé. Peněz mám na rozdávání a víš proč? Protože jsem ten nejlepší." Řekl jsem s obřím úšklebkem.

"Tak to už dlouho být nemusí." Protočila oči a šla směrem ke mně. Ona si snad sama nabíhá?

"Proč? Já tady nevidím nikoho lepšího, než jsem já." Řekl jsem se smíchem. Jak mě to bavilo. Nejlepší bylo, že ona stále chtěla pokračovat v našem rozhovoru.

"Ale za chvíli uvidíš." Řekla důrazně.

"A jéje, už se strašně bojím." Řekl jsem zase škádlivě a trochu se k ní přiblížil. Ona se ode mne už otočila, a když jsem nastoupil na motorku, sedla si za mě. Své věci jsem si bohužel musel dát do klína.

"Kde máš helmu? Vždyť ti přece nebylo ani osmnáct." Musel jsem si znovu rýpnout. Otočil jsem se na ni, ale ona mi pouze věnovala škodolibý úsměv.

"Radši už sklapni a jeď ty jeden policisto. A měl by si zajít na oční, nebo někam pro prášky, myslím, že je budeš potřebovat." Řekla zase škodolibě ona. Začíná se mi docela i líbit, ale co to plácám, je to holka a já její ego zničím. Jednou určitě.

"A nechceš rovnou jít se mnou, myslím, že ty je budeš potřebovat víc, nebo ti dám ty svoje prášky." Škodolibý úsměv jsem ji oplatil, ale to už jsem nastartoval motorku a rozjel se směrem, který jsem vlastně neznal.

"Kde vůbec bydlíš?" Zeptal jsem se už normálně.

"Pročpak? Chtěl bys ke mně zajít?" Zeptala se výsměšně. Já však pouze protočil oči.

"Opravdu ne. Myslím, že k tobě domů by nikdo nechtěl. Pokud ano, tak pochybuji, že by se vrátil psychicky v pořádku." Řekl jsem otráveně. To už jsme oba mlčela. Sára mi pouze řekla adresu a já ji odvezl domů.

"Zítra mě tady vyzvedneš v devět ráno." Řekla sebevědomě.

"Pokus myslíš." Dodal jsem a otočil se s motorkou. Ona pouze dala ruce v bok a chtěla něco říct, ale to už jsem jel pryč, teda směrem domů. Musím si předtočit nějaká videa.

Další část je po dlouhé době tady. Tak trochu jsem na tenhle příběh zapomněla, takže nic nevycházelo. To se opravdu může stát jen mně. Každopádně to už je tady, doufám, že se líbilo a zase příště, snad brzy a
Jojo čus