Gejmrovo Tajemství

13.

Hned potom jsem už normální povolenou rychlostí vyrazil směr ke svému domu. Pokud vím správně, tak místo, kam máme jet je kilometr od Sářina domu. Celou cestu jsem se mimo cesty soustředil na Sářinu přítomnost, kterou jsem si užíval.

"Jsme tady." Oznámil jsem, když jsem zastavil před svým domem. Když jsem o tom přemýšlel, Sára ještě neviděla můj dům, zatímco já ji párkrát vyzvedával.

"Počkáš tady chvíli, nebo se chceš jít podívat ke mně domů?" Otočil jsem se na Sáru. Chvíli poté jsem začal slézat z motorky. Zachytil jsem Sářin přemýšlící pohled.

"Raději počkám tady." Řekla nakonec Sára rozhodně. Já tedy přikývl a helmu položil na řídítka. Snad mi Sára s motorkou neodjede. Potom jsem se vydal přímo domů. Vytáhl jsem mohutné klíče a odemkl dům.

Rychle jsem vešel dovnitř a hned si to namířil do své ložnice, kde jsem měl nachystané věci. Když jsem si minule věci vzal, nebylo nic potřeba a nyní, když jsem si věci nevzal, potřeba jsou.

Připravenou tašku jsem si vzal a hned se začal vracet. Po cestě jsem si ještě vzal harddisk, na kterém jsem měl předtočená videa, který jsem si zapomněl zabalit. Potom jsem opět vyšel z domu a zamkl za sebou.

Všiml jsem si, že Sára stála vedle mé motorky a byla na mobilu. Nic neříkám, já bych bez mobilu taky nevydržel. Každopádně to byl pěkný pohled. Pomalu jsem se i s batohem k Sáře přiblížil. Když se na mě Sára otočila, věnoval jsem jí pouze letmý úšklebek a svůj batoh naložil na zadní část motorky.

"Můžeme jet." Oznámil jsem, když už jsem si nasedal na motorku a zároveň Sáře podával druhou přilbu. Sára přilbu přijala a sedla si za mě. Opět to byla ta stejná hra, kdy se mě Sára nechtěla dotknout. Nebo spíše chtěla, ale bála se. Musím si přece udělat nějaké naděje.

"Pořádně se chytni, můžu jet trochu rychle." Upozornil jsem, aby potom nenadávala. Věděl jsem, že stejně nadávat bude, ale chtěl jsem, aby to bylo zábavnější.

"Nemůžeš se alespoň chvíli chovat normálně a jezdit povolenou rychlostí?" Zeptala se Sára za mnou rozpačitě. Musel jsem se opět ušklíbnout.

"Vždyť já se chovám normálně a jezdím tak, akorát." Řekl jsem svůj argument dětinským hlasem. Přitom jsem s motorkou vyjel na silnici a povolenou rychlostí se vydal k Sářině domu.

Za chvíli jsme tam v pořádku dorazili. Celou cestu mezi námi panovalo ticho. Nechápu však, co to má Sára stále s povolenou rychlostí. Jezdím normálně.

Sára sesedla z motorky a za chvíli zmizela ve dveřích svého domu. Já tedy také slezl, ale oči jsem měl stále přišpendlené k těm dveřím. Nemohl jsem z nich spustit oči.

Za chvíli se Sára vrátila. Já se za tu dobu ani jednou nehnul z místa. Musel jsem stále věnovat dveře. Sára se vrátila ke mně i s batohem. Já jí jako gentleman ten batoh vzal a zavěsil na motorku.

"Můžeme jet?" Zeptal jsem se a opět nastoupil na motorku. Sára tentokrát mlčky nasedla na motorku a nevšímala si mých narážek. Já se tedy s úšklebkem na tváři rozjel, ale tentokrát už doopravdy na vyhrazené místo.

Za půl hodiny čisté, klidné a tiché jízdy jsme dorazili na místo. Bylo to na konci Prahy, řada domů v jedné ulici. Nenápadné místo. Podíval jsem se na klíče, které jsem dostal, na kterých bylo číslo 67.

"Hledej dům s číslem 67." Upozornil jsem Sáru, která už přes mé rameno vyhlížela dům. Byla o něco menší, než já, takže se musela trochu naklánět. Já se samozřejmě také rozhlížel.

"Vidím ho, na konci ulice." Vykřikla Sára s jejím objevem. Já se pouze pousmál. Toho domu jsem si všiml, takže jsem u něj zastavil. Byl to obyčejný dům, stejně jako ostatní.

Z venku byl natřený zelenou křiklavou barvou smíchanou s trochou žluté. Na první pohled působil tak klidně.

Zastavil jsem přímo před menší zavřenou garáží. Vypnul jsem motor motorky a čekal, až Sára sesedne. Po ní jsem sesednul i já a vzal nám naše batohy.

"Chceš mít tu čest otevřít dveře?" Zeptal jsem se Sáry. Já, zahalený našimi zavazadly, jsem vytáhl z kapsy klíče a na jednom prstu je Sáře podal. Sára mi je okamžitě z prstu vzala a přispěchala ke dveřím. Potom dala klíč do zámku a otevřela.

Sára vešla do domu a já hned po ní. Batohy jsem položil na zem vedle malého botníku a rozhlédl se po domě. Sára už dávno zmizela v nějakém pokoji.

Dům zevnitř vypadal stejně pěkně, jako venku. Byl pěkně nově zařízený, všude bylo světlé dřevo. Vypadalo to tu, jako nově postavený dům, v kterém ještě nikdy nikdo nebydlel.

"Šéf teda umí vybírat místa." Řekl jsem si pro sebe, když jsem šel nejspíš do kuchyně. Ano, byla to krásně zařízená kuchyň. Černobílá kuchyňská linka s černými kachličkami a zdi kolem červené barvy. Možná to nezní úplně nejlíp, ale ve skutečnosti to k sobě ladilo.

Hned vedle byl obývací pokoj s šedou sedačkou a tentokrát fialovými zdmi. Trochu mě ale zarazila malá televize naproti gauči. Byla to televize o velikosti, kterou si dáte do kuchyně. Prostě malá, asi šedesát palců.

"Je to tady nádherný." Zasnila se Sára, když jsem ji potkal u schodů, které vedly do druhého patra. Sára celou dobu ty schody pozorovala.

"Až na tu televizi." Argumentoval jsem trochu naštvaně. Kdo přece může žít bez televize?

"Byla jsi už nahoře?" Přešel jsem na jiné téma. Sára se hned s úsměvem podívala nahoru.

"Ještě ne, ale jdu se tam podívat." Řekla natěšeně Sára a vyběhla schody nahoru. Já ji v klidu následoval. Teď Sára vypadala jako malé dítě. Celá tahle situace však vypadala divně.

Nahoře byly tři pokoje. Jedna velká místnost s manželskou postelí. Dále menší pokoj s jednolůžkovou postelí a potom ještě volná místnost s pracovním stolem, spíše pracovna. Potom už jen menší koupelna.

"Zabírám si velký pokoj s manželskou postelí!" Vykřikla Sára a zmizela v dané místnosti. Já se pouze pousmál. Asi mi zbývalo na výběr pouze menší pokoj, nebo gauč, ale samozřejmě, že jsem si vybral pokoj.

"U dveří máš věci." Upozornil jsem ještě Sáru a ke dveřím jí položil batoh s jejími věcmi. Potom jsem se přesunul do svého pokoje.

Další část tady, OMG. Konečně jsem se k tomu dokopala. Zdravím lidi, doufám, že to stále někdo čte. Po dvou týdnech jsem tu zpět.

Jen bych chtěla upozornit, druhý účet: Creeper1369, a byla bych ráda, kdybyste začali sledovat moji kamarádku, kterou jsem konečně přemluvila, aby byla na Wattpadu: laurarstory. Chtěla bych jí dopřát nějakou podporu.

Také bych chtěla zmínit, všichni milí spisovatelé a čtenáři, dbejte na hygienu a pozor před Koronavirem. Všude je teď nebezpečno.

Doufám, že se část líbila a zase příště, snad za týden, ale nevím, u další, budu se těšit a
Jojo čus