Gejmrovo Tajemství

17.

"Ale vždyť palačinky byly dobré." Hájil jsem práva palačinek. Sára se jen zasmála. Na tváři se mi rozlil další úsměv a já Sáru objemul kolem ramen.

Po jídle, které mimochodem bylo výborné, jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat ven. Přece jen, za naším vypůjčeným domem byla dlouhá louka, vedle které se táhl hustý les. I když už začínal podzim, stejně bylo stále teplo, takže proč nejít na čerstvý vzduch, který z města a mých misích ještě pořádně nepoznávám.

Právě jsme šli menší vyšlapanou cestičkou mezi loukou a lesem. Na cestě už byly menší známky spadených a zežloutlých listů, které oznamovaly, že je léto u konce.

"Však já nic neříkám, neodsuzuji palačinky a už vůbec ne tvoje vařící schopnosti." Zvedla Sára ruce v obranném gestu, čemuž jsem se pouze zasmál. Sára se ke mně přidala. Obecně mezi námi panovala dobrá nálada.

"Kam až chceš jít?" Zeptala se mě Sára při pohledu na nekončící cestu. Já se na chvíli zamyslel. Buď jsme mohli jít po cestě dál, nebo se podívat do lesa, i když jsem si nebyl jistý, zda je bezpečný. I když... dva vycvičení nájemní vrazi by asi nemuseli být úplně v nebezpečí.

"Mohli bychom se jít podívat do lesa, ale nevím, jestli by to tam pro nás bylo bezpečné." Řekl jsem naoko vážně, ale i u Sáry jsem mohl vidět, jak se ušklíbla. Za chvíli jsme už oba propukli v hlasitý záchvat smíchu.

"No nevím, co když tam na nás vyskočí nějaký vrah, který bude zrovna zahrabávat svou oběť?" Vymyslela si Sára a já se neubránil dalšímu záchvatu smíchu.

"Bylo by vážně vtipné, kdybychom někoho takového potkali. Náš kolega na nižší úrovni." Stihl jsem říct ještě dřív, než jsem si vůbec uvědomil, jak to vyznělo. V tu chvíli nastala chvíle ticha, kdy jsme se oba utápěli ve vlastních myšlenkách.

"Řekni, jsi spokojená se svojí prací?" Neubránil jsem se nezeptat. I když jsem už věděl, jak se tím vrahem stala, nikdy mi neřekla, jestli je vlastně spokojená. Já třeba byl, dokud jsem nepotkal Sáru. Změnila mi život a dokonce změnila i mě.

"Byla jsem. Měla jsem cíl stát se tou nejlepší. Ale pak jsi přišel ty a všechno šlo do kopru." Věnovala mi celkem naštvaný pohled, na což jsem jí oplatil nervózní.

"Možná tomu nebudeš věřit, ale mně se stalo v podstatě to samé." Neubránil jsem se nervóznímu zasmání se. Sára se na mě překvapeně otočila.

"Takže jsme na tom stejně?" I když jsem moc nerozuměl její otázce, stejně jsem přikývl. Dva nájemní vrazi, kteří se změnili navzájem. Jaký to vtipný příběh.

"Jdeme se tam tedy podívat?" Ukázal jsem na les, když jsem si uvědomil, že už oba nějakou tu chvíli stojíme na místě a jen se pozorujeme. Ne, že by mi to vadilo, ale je to trochu zvláštní a po chvíli i trapné. Sára se sklopenou hlavou přikývla v souhlas. Já se tedy odvážil, vzal ji za ruku a rychle si to namířil do lesa. Nechápavou Sáru jsem opatrně táhl za sebou.

Z nějakého neznámého důvodu se ve mně objevil pocit, jako bych byl malé dítě, které poprvé chytlo svou první lásku za ruku. Dětství, které jsem já neměl. Byl to pro mě zvláštní a hlavně chvilkový pocit. Přece jen mi je skoro dvacet pět a před Sárou byla spousta dalších holek. I když k žádné z nich jsem necítil to, co cítím k Sáře. Co to se mnou jenom je?

Sára nic neříkala a já byl za to neskutečně rád. Už v tu chvíli jsem se totiž cítil neskutečně trapně. Prostě jsem ji vedl. Kam? To sám netuším. Pospíchal jsem, ale zase ne moc rychle, aby Sára v klidu stíhala.

Zastavil jsem se až v tu chvíli, kdy jsem před námi uviděl vyšlapanou cestičku. Nejdřív jsem si myslel, že to je prostě nějaká cesta, kudy chodí třeba někdo do zaměstnání, ale když jsem uviděl značku na stromě a dřevěnou sochu medvěda kousek od cesty, napadlo mě jedno řešení, co by to mohli být.

"Hmm.. Vypadá to, že tady jsou nějaké stezky." Předstihla mě Sára. Jen jsem kývl v souhlas, protože mě napadlo totéž. Nevěnoval jsem jí však jediný pohled, jelikož jsem ji stále držel za ruku. Proč se chovám jak nějaký poblázněný puberťák? Že by krize středního věku?

"Půjdeme se podívat, kam ta cesta vede?" Napadlo mě. Nechtěl jsem, aby ta situace byla nějak trapná, proto jsem jí rychle ruku pustil a nervózně se zasmál. Překvapilo mě však, když Sára moji ruku chytila nazpět. Nechápavě jsem se na ni podíval, ale ona mi pouze věnovala jeden z jejích nejkrásnějších a hlavně nakažlivých úsměvů. Neubránil jsem se mírnému úsměvu.

Než jsem se ale jakkoliv nadál, tentokrát to byla Sára, která mě zatáhla za ruku a vedla po vyšlapané cestě dál. Za chvíli už jsem byl vedle ní a oba jsme kráčeli vyrovnanými kroky směrem do nekonečna a ještě dál. Při vzpomínce na Buzze Rakeťáka (nevím, jak se to píše) jsem se musel pousmát.

Kráčeli jsme v tichosti, i přes to nebyla žádná tíživá atmosféra, ba naopak, bylo to to příjemné ticho, kdy jsme si oba užívali přítomnosti toho druhého v nádherném prostředí.

"Kam si myslíš, že to vede?" Padla otázka, která ještě nějakou chvíli poletovala ve vzduchu, než jsem se rozhodl odpovědět.

"To nevím. Ale řekl bych, že do budoucnosti." Uchechtl jsem se. Ani nevím, jak mě taková kravina napadla. I přes to se ale zdálo, že Sára byla s odpovědí spokojená, proto jsem to nijak dál nerozebíral a spíš se soustředil na cestu, jelikož to vypadalo, že vyjdeme z lesa ven. A taky že ano.

Vyšli jsme zpod hustého listí a hned na nás dopadly oranžové sluneční paprsky. Oba jsme si naráz zakryli oči, abychom je skryli před ostrým světlem.

"Páni, to už je tak pozdě?" Zeptala se nechápavě Sára, když se po chvíli podívala na probíhající západ slunce. Taky jsem tomu nemohl uvěřit. To jsme byli pryč tak dlouho?

"Nejspíš ano. Je neuvěřitelné, jak ten čas utíká." Zasmál jsem se a sledoval tu krásu před námi ruku v ruce s osobou, na které mi záleží. Tohle znělo fakt divně, ale je to pravda.

"To ano, ale je to nádhera." Usmála se, čímž se mi na tváři vykouzlil podobný úsměv. A hlavně opravdový.

"To je." Uznal jsem. Nejraději bych v tomto okamžiku zůstal do smrti, ale všechny hezké chvilky končí. Já ale nechtěl, aby skončila. Také proto jsem se rozhodl.

Sářinu ruku jsem rychle pustil a než se ke mně Sára vůbec stihla otočit s nechápavým pohledem, do rukou jsem uchopil její tváře a své rty přitiskl na ty její.

(1082)

Po dlouhé době opět nová kapitola Gejmrova tajemství. Omlouvám se, že tak dlouho nic nevyšlo, ale nevěděla jsem, co mám psát. Budu se to ale snažit napravit a budu se snažit, aby kapitoly vycházely častěji. Doufám, že se vám kapitola líbila a zase příště
Jojo čus