Jeho zrak se od mých očí odtrhl, jen co jsem větu dořekl. A bylo ticho. Takové ticho, že jsem se začal až moc soustředit na tikající hodiny na stěně a moje pozornost se nevěnovala ničemu jinému. Musel jsem chvíli přestat vnímat, protože mě z transu dostalo až lusknutí prstů před mým obličejem.
"Jsi v pohodě?" koukal na mě překvapivě ustaraným pohledem.
"Jo," odsekl jsem unaveně a ustoupil o pár kroků dozadu, dokud jsem nedosedl na židli u stolu. Trochu se mi zamotala hlava, ale nepříjemný pocit se díky bohu nedostavil. "Nejspíš jsem jen unavený," povzdychl jsem a promnul si oči.
Chvíli mezi námi zase bylo ticho. Jako bezvětří před bojem. Na rozdíl od něj, já mluvit nemohl, on nejspíš jen nechtěl. A zde se opět opakovaly moje předtuchy toho, že se z něj vyklube jenom arogantní blb, co si vyskakuje a šlape na slabší.
"Já tohle nikdy nechtěl," vyslovil jemně. Pohled měl otočený kamsi ke stěně, kterou propaloval.
Uchechtnul jsem se. "Mluvíš, jako bych já tohle celý nějak potřeboval," zachraptil jsem.
Propojili jsme pohled. Vtíravý, provokativní, iritující a silný pohled.
"Štveš mě," vyslovil první.
"Tvoje vlasy mi připomínají štětku od záchodu," vrátil jsem mu to.
"Seš malej."
Nechal jsem být fakt, že jsme stejně vysocí a zaměřil se na to, co všechno mě na něm irituje a zabíjí. "Nos máš moc vysoko," ušklíbl jsem se na něj.
Jeho lehké několikanásobné zamrkání mi dalo jasně najevo, že výzvu přijímá. "Máš postavu, jak sirka."
Stoupnul jsem si, abych mu čelil čelem. "Myslím, že bys opravdu měl začít pravidelně chodit do sprchy, spát s tebou na jedné posteli je peklo."
"Co kdybys začal chodit ven? Vždyť zapomínáš i cestu do školy."
"Tvůj hudební vkus je děs," nakrčil jsem nos opovrženě.
"Máš moc dlouhý prsty."
Kouknul jsem na vlastní ruku. Tím mě trochu zaskočil. Zvednul jsem hlavu a ruku vztyčil před jeho zrak, načež jsem ukázal dva prsty s jasnou výhrou v kapse. "Ou, ale to myslím není nevýhoda, kdo ví, kam všude bych se s nimi dostal," řekl jsem klidným hlasem.
Chvíli mu nejspíš trvalo informaci zpracovat, ale když mu konečně došel význam mých slov, jeho tváře začaly nabírat prudce rudou barvu. "Ty kreténe!" vykřikl rázně s křečovitě zavřenýma očima a než jsem se mohl nadát, uraženě vypochodoval z mého dohledu. Ve změti mého smíchu, jsem ještě uslyšel rychlé zabouchnutí dveří pokoje.
ČTEŠ
My fu*king illness put us together
RomanceNěkdy se člověk prostě nemůže vydat svým volným směrem, protože nemá půdu od které by se odrazil. Proto tu jsou ti vyvolení, kteří nás vezmou za ruku a pomohou. Bez připomínek, bez důvodů. Jen protože nás mají rádi.
