My fu*king illness put us together

XXI

   I když jsme ani jeden nechtěli, věci z auta se po výborném obědě musely donést dovnitř a vybalit. A samozřejmě, že všechno by to bylo složitější, kdybychom spolu nevycházeli a nemluvili, jako před několika dny. Tentokrát to bylo ale celé jiné. 

   Allan se zvesela nabízel, co odnese. Společně jsme si pomáhali a smáli se, když nám něco popadalo z rukou. A babička s dědečkem se na nás nemohli vynadívat. 

   Když konečně tašky byly v našem pokoji a vše ostatní už poklizené, stačilo jen vybalit oblečení, co jsme si na ten týden dovezli. 

   Allan se rozvalil na posteli s hlasitým výdechem. "Nesnáším vybalování," zamumlal nespokojeně. 

   "Fakt? Já měl pocit, že sis to užíval," řekl jsem s úsměv. Allanovu tašku jsem položil vedle něj a svoji přesunul k jedné skříni, kam jsem věci začal skládat. 

   "Dobře, nebudu si ztěžovat," přiznal. "Co máš vlastně v plánu na odpoledne?" optal se zvědavě, přičemž si sednul. 

   Otočil jsem se na něj s pár tričky v ruce. "Zaprvé, tohle rozhodně není moje, tos ke mně nacpal, páč máš kilo nepotřebnýho oblečení sebou." Hodil jsem po něm oblečení a on se zasmál. "A zadruhé, je tady plno věcí, co dělat a rozhodnutí je jen na tobě," zašvitořil jsem s úsměvem, který neopouštěl moji tvář. 

   Allanovi se však na obličeji najednou objevil smutek. Okamžitě jsem k němu přišel a čupnul si před postel, abychom byli blíž a já se mu mohl podívat do očí. "Co se děje?" optal jsem se tiše. 

   "Nic," hlesnul s těžce udržitelným úsměvem, "já jen," hlas se mu zlomil. "Tohle celý se zdá jako blbej sen...takovej ten, kdy víš, že se musíš probudit, protože to je až moc hezký na to, aby to byla pravda." 

   Chtěl jsem hned odpovědět, ale jeho hlas mě hned přerušil. 

   "Kuro, proč tohle děláš? Proč bys ke mně byl takhle hodnej, když nemáš důvod." Začal rychleji dýchat a po tvářích mu sjelo prvních pár slz. 

   Chvíli jsem ani nevěděl, jak začít. Dokonce jsem měl zprvu na mále, abych nezačal brečet s ním. Ale nakonec, jsem se jen vřele usmál a ruku položil na Allanovu tvář.

   "Allane, koukni na mě." Vzal jsem ho za bradu a opatrně ho otočil svým směrem. "Ten den, co jsem se ocitl na té jedné nejmenované zahradě, jsem viděl kluka. Malýho, bezbranýho kluka, co ještě neměl tu šíleně křiklavou rudou hlavu. Kluka, co se krčel v rohu a brečel o pomoc. Nikdo mu nepomohl. Nikdo mu nepodal pomocnou ruku a on se musel zvednout sám.  V jeho životě mu lidé pořád jen určovali, co má dělat, neměl vlastní hlas a už si na to nejspíš zvykl. Ale já chci, aby věděl, že tak to není správně." 

   Allan nejspíš nevěděl, jak zareagovat, prostě na mě překvapeně a zaraženě zíral.

   "Takže, pokud chceš můj důvod, proč. Protože ti chci dát šanci, dávám ti šanci." Uchechtnul jsem se. "Tak nemrmlej a mysli na to, co teprve bude a ne, co bylo, ty trdlo," pokáral jsem ho, ale to už mi Allan skočil do náručí a já se s ním málem svalil na zem.