Svatba se nakonec odložila o více měsíců, než bylo předpokládáno, protože byla zavrhnuta svatba s někým, komu ještě nebylo osmnáct let. Upřímně, i když jsem neměl pochyb, že s právnickými zkušenostmi, které matka měla, by to určitě nějak obkecala, tušil jsem, že se celá ta situace odloží ještě kvůli jiné věci.
Naši rodiče totiž chtěli, abychom se my dva poznali ještě před svatbou. Poprvé jsme se měli vidět u předsvatebního slibu, kde proběhly papíry k zasnoubení a různé papírování ohledně spojení firem. Jenže, to naši drazí rodičové nevěděli, že naše osudy už byly jednou propletené. Vlastně ne jednou, několikrát, a ani ne dávno.
Já, Kuro Samuels, jsem se s Allanem Rosem seznámil poprvé, když nám bylo 12 let. Byl to den, kdy jsem šel s babičkou nakoupit, avšak všimnul jsem si kluka, který zrovna lízal jahodovou zmrzlinu na kraji schodů, které vedly k menšímu jezírku v parku.
Nebyl zrovna ten nejhodnější, jakého jsem poznal (možná proto jsem se pak už nechtěl s nikým kamarádit), ale byl můj první a taky poslední kamarád, kterého jsem měl. Byl to krátký, sotva pěti minutový rozhovor, ale odnesl jsem si z něho jednu věc: "Toho kluka potkám v budoucnu minimálně ještě jednou, to by karma jinak nemohla být svině."
A taky že jsem ho potkal znova. Po konci základky jsme asi na milisekundu propojili pohled na přijímačkách, když jsem zahýbal za roh, kde na mě čekalo tátovo auto. Tehdy jsem si nebyl jistý, zda to opravdu byl on, ale moje pochybnosti se ztratili, když jsme se 3. 9. potkali na chodbě tatáž školy. Přijímačky nejspíš u obou z nás dopadly na výbornou, protože ke konci důvtipu jsme se hned poté srazili mezi dveřmi stejné třídy.
Takže naše neurvalé a poněkud sprosté chování na zásnubním setkání, nebylo nečekané. Alespoň ne pro nás dva. Ostatní byli samozřejmě bez sebe s různými emocemi, co se jim tak trochu honily kolem, protože nevěděli jak zareagovat. Nejspíše bychom se tam i porvali, kdyby nás naše rodiny od sebe neodtrhly.
Pak už přišlo jen, nám oběma známé, předstírání zájmu a štěstí z toho, že se vidíme. Slib proběhl už dále v pořádku, až na moje nutkání vyrvat mu všechny končetiny z těla, když mi nasadil ten zlatý prsten. Ale vzhledem k pohledu, co mi poslal vzduchem, než jsme všichni opustili místo a rozešli se vlastním směrem, myslím, že zamýšlel udělat to samé, co já, když jsem mu následně políbil ruku na rozloučenou.
Zato informace o stěhování, kterou mi matka sdělila trochu pozdě na situaci, byla pro mě velkou ránou do černého. Fakt, že s tím člověkem, který mi leze na nervy už dobrých pár let, budu muset mimo života sdílet i byt a lože, jsem donedávna pokládal za nemožné a směšné. No a kde jsem teď?
Jsem na posteli, vedle člověka s červenou hlavou, unavenýma očima a hodně špatným temperamentem.
ČTEŠ
My fu*king illness put us together
RomanceNěkdy se člověk prostě nemůže vydat svým volným směrem, protože nemá půdu od které by se odrazil. Proto tu jsou ti vyvolení, kteří nás vezmou za ruku a pomohou. Bez připomínek, bez důvodů. Jen protože nás mají rádi.
