My fu*king illness put us together

VI

   Musel jsem sám sebe dlouho přemlouvat, abych vůbec oči otevřel. Jenže hned, co jsem tak udělal mi tělem projela následná únava snad všech svalů.

   Okamžitě jsem věděl, že pro mě bude téměř nemožné vstát, ale musel jsem.

   Pomalým a klepavým pohybem jsem se nějakým zázrakem dostal do kuchyně. Samozřejmě s tím, že jsem se opíral a podepíral snad o všechno u čeho to bylo možné.

   Opřel jsem se zády o linku a silně vydechl. "Nesnáším to," řekl jsem si jen tak pro pořádek pro sebe. Nesnášel jsem prvních pár hodin po probuzení z omdlení, když mě záchvat povalil.

   Až teď mě napadlo zjistit, kolik vlastně je. Klíživýma očima jsem vzhlédl nad dveře, kde se nacházely klasické hodiny.

   "Cože?!" vykřikl jsem nad časem. Bylo odpoledne. Přesněji čas, kdy jsme se už měli vracet ze školy.

   A jako na zavolanou, v tu samou chvíli se v zámku ozvaly klíče, zatáhnutí za kliku a následné zabouchnutí dveří.

   Na chvíli jsem zapomněl, že mě bolí celé tělo a odhodlaně udělal jeden pořádný krok. Chtěl jsem vyčíst tomu zrzkovi, že mě nevzbudil. Ale ozvalo se koleno a já upozornění vlastního těla poslechl.

   "Tak vida, neumřel jsi za tu dobu, co jsem byl pryč." Byla první věta, která z něj vypadla, když jsme propojili pohled při jeho příchodu do kuchyně.

   Místo mých obvyklých poznámek na jeho osobu jsem silně polknul ve strachu. "Tys to viděl?" hlesl jsem jak krotká myška.

   Pro moje překvapení se mu vůbec nezměnil pohled ve tváři. Byl chladný a pevný. Jako odhodlaný něco udělat.

   "Děláš s tím něco?" optal se mě ledově. Jeho pohled směřoval k nákupu, který přinesl a mezitím začal vybalovat.

   "Jako s čím?" Dělal jsem hlupáka, přece jenom, pokud to neviděl, nemusel poznat, že je se mnou něco špatně. Přesto jsem se marně snažil vzpomenout, zda jsem v tom shluku věcí za sebou tu noc stihl zavřít dveře.

   "Kuro, studujeme psychologii, myslíš že nepoznám příznaky panické poruchy?"

   Až teď mi došlo, jak dobrý byl v oboru, který jsme studovali. I přes jeho nedostatky, které jsem na něm viděl ve všem ostatním, byl nejlepší z ročníku na tento obor. Proč mě to jen nenapadlo dřív.

   Dech se mi zase zrychlil. "Eheh, jo, jasně," vyslovil jsem nervózně. Musel jsem vypadat jako namol.

   V ruce chvíli se na mě zase otočil. Pohled který byl předtím tak chladný byl náhle plný pochopení a starosti. Nechápal jsem, na co se to dívám.

   "Kuro, dýchej," snažil se mě uklidnit, ale před očima se mi zase začaly dělat mžitky.

   "Dvakrát za den ne," stihl jsem ještě říct, hlasem jak pod práškama, než se mi začala motat hlava a já neslyšel nic jiného, než vlastní bijící srdce.

   Už jsem čekal příchod bolesti všechno ostatního, ale najednou... Byl konec. Moje tělo se uklidnilo. Bylo ticho, krásné ticho.

   No a když jsem přišel k sobě, mohl jsem spatřit scénu, co se mi odehrávala před obličejem. Allan, ten Allan, kterého jsem doposud z celého srdce nenáviděl a kterého jsem se z nějakého prostého důvodu nemohl zbavit, mě teď na místě vášnivě líbal.