"Dobrý?" optal se mě Allan, když mi přestaly křeče a bolest hlavy. Konečně jsem neměl rozostřené vidění, dýchal jsem víceméně pravidelně a mohl jsem mluvit.
"Díky," ozval jsem se, když mi pomohl do sedu.
"Měl bys to začít řešit Kuro," kňuknul opatrně, jako bych mu za ten názor měl něco udělat.
Vzhlédnul jsem na něj a opřel se o zeď za mnou. Kapky potu mi kapaly z čela, ještě pořád ze záchvatu. "Nechci aby to věděli." Polknul jsem a zavřel oči. "Nechci aby mě viděli takhle," hlesnul jsem nakonec.
"Ty seš fakt idiot, ach jo, co s tebou," povzdychnul. Z šuplíku vedle vzal kapesník a podal mi ho, abych si utřel pot. Což jsem samozřejmě udělal rád. "Jak se ti vlastně povedlo to schovat před tolika lidma?"
Kapesník jsem si nechal v ruce, páč se mi ještě opravdu nechtělo jít takovou dálku až ke koši.
"Hádám, že štěstí," zachraptil jsem s jemným smíchem. "Většinou asi tak 3 minuty před tím, než se to stane, mám divný pocit, jako šestý smysl. Takže jsem v tu chvíli vždy stihl odejít z hodiny, z pohovoru, ze srazu s rodinou, vlastně odkudkoli a vyřešit to jinde, kde mě vidělo maximálně pár procházejících lidí, co si mysleli, že jsem asi úplnej magor."
"V tom mají pravdu," řekl klidně, ale celkem naštvaně. "Nechápu tě, co ti tak moc vadí na tom, že by to věděli?"
"Každý se na něco díváme jinak. A já myslím, že kdyby táta a i jeho strana rodiny věděli, co se mi stává, nechtěli by, abych s touhle rodinou něco měl." Kolena jsem si přitáhl k tělu, pořád jsem měl tíhu na prsou a byl lehce nervózní.
"Tak by se ta svatba zrušila, co z toho," odfrknul jsem uraženě.
Usmál jsem se na něj a unavenou, roztřesenu rukou mu rozcuchal vlasy. "To bych ti přece nemohl udělat."
Kouknul na mě překvapeně. Dokonce neměl ani poznámky k tomu, co jsem mu udělal s vlasy. "J-jak to myslíš?" zakoktal.
"Chceš se od té rodiny dostat už jak dlouho," vydechl jsem a zvedl se, "já jsem tvá jediná naděje a přesně proto nemůžu teď utéct." Mezi dveřmi jsem se ještě otočil. "Když si necháš moje příjmení, nemusíš k nim už patřit, ani je nikdy vidět. Tak přestaň couvat a přiznej si to." Usmál jsem se na něj naposledy a zmizel za dveřmi pokoje.
ČTEŠ
My fu*king illness put us together
RomanceNěkdy se člověk prostě nemůže vydat svým volným směrem, protože nemá půdu od které by se odrazil. Proto tu jsou ti vyvolení, kteří nás vezmou za ruku a pomohou. Bez připomínek, bez důvodů. Jen protože nás mají rádi.
