My fu*king illness put us together

XV

   "Už mi řekneš, proč jsi mě políbil?" ozval jsem se jako první a lépe se usadil na křesle. 

   "Já se ptal první," odvětil s odvráceným pohledem. Ruce zkřížil na prsou, jako by byl uražený. 

   Uchechtnul jsem se a napodobil jeho pózu. "Milý pane, jako malý kluk jsem se ztratil, vlezl k vám na zahradu a omylem zahlédl, jak se váš milý a opilý otec snažil dostat do vašeho pokoje," vysvětlil jsem milým hlasem a na konci se lehce zasmál. 

   Podezíravě se na mě otočil. Chvíli si mě měřil pohledem, než zase otevřel pusu. "Už je jiný," prohlásil opatrně. Sám nevěřil vlastní lži, to mu bylo vidět v obličeji. 

   "Dobrá tedy, teď k mojí otázce," začal jsem úlisně.

   "Co chceš abych řekl." Povzdychl si. Rukama si projel vlasy a dlouze se mi zadíval do očí. 

   "Chci abys mi řekl pravdu, aspoň pro jednou," zaprosil jsem. 

   Jeho ústa se pootevřela, jako by konečně chtěl vypustit něco úcty hodného, ale nakonec si to rozmyslel. "Nenávidím tě," zašeptal. Jeho hlava mi klesla na rameno a on zavřel oči. 

   Sám pro sebe jsem se zasmál a obmotal okolo něj ruce. "Já ale myslím, že to pravda úplně není," provokoval jsem ho. Za což jsem si vysloužil cvrnknutí do čela, kam se překvapivě trefil. 

   "Můžeš aspoň pro jednou přestat kušnit?" zahartusil. 

   "Vynasnažím se, ty trdlo."

   Několik desítek minut jsme tam jen tak seděli. Spolu. A objímali se. Nejspíš jsme to oba dva potřebovali. Klid a aspoň pro jednou silnou oporu v tom druhém. Ale já potřeboval souhlas. 

   "Allane," oslovil jsem ho pevně, aby mě poslouchal, "chci vědět, že nedělám špatný rozhodnutí." Udělal jsem pomlku, kdy mi tělem projela nejistota. "Potřebuju vědět, že na to nebudu sám, chci jistotu." 

   Allan byl chvíli zticha, bůh ví, jestli promýšlel, jak odpovědět, nebo jen nevěděl o čem mluvím. Jeho odpověď však byla naprosto upřímná. Věděl jsem to, protože tento tón v hlase jsem od něj ještě neslyšel. 

   "Vždyť budeme manželé, v kom jiném bude naše jistota, než v nás navzájem?"