My fu*king illness put us together

XI

   Sám pro sebe jsem si zanadával a svižným krokem se dostal k hlavním dveřím. Před mým zrakem se objevil o něco vyšší hnědovlásek s velkými bílými brýlemi, ale které mu ovšem ale opravdu seděly k obličeji. Byl celkem slušně oblečený a až po pár sekundách prohlížení si ho jsem si všiml pugetu růží v jeho rukou. 

   "Přejete si?" optal jsem se naoko nedůvěřivě. 

   "Ehm, bydlí tu Allan Rose?" naoko se usmál a nervózně přešlápl. 

   Až teď mě napadlo ujistit se, co na sobě mám za oblečení, jak jsem se znal, málokdy jsem si pamatoval, co jsem si vzal na sobě po sprše. Oddychl jsem si, když jsem zjistil, že mám volné černé triko a normální tepláky. 

   "E-eh, ano," usmál jsem se snad ještě víc falešně než on. "Allane!" zakřičel jsem na něj, abych ho přivolal a odstoupil ode dveří. 

   Allan se o pár sekund později vynořil z pokoje, ještě stále lehce rudý a vyjukaný ze situace. Nedivím se mu, sám jsem měl na všechno hodně otázek, ale teď se moje pozornost směřovala naprosto jinam. 

   Měl jsem  v plánu tam u nich stát celou dobu a zjistit přesně, co je mezi nimi za vztah. Ale když se Allan najednou mile překvapeně usmál, jak jsem ho ještě nikdy neviděl a skočil neznámému kolem krku, přešla mě chuť.  

***

   "Promiň, trochu se to protáhlo," řekl ještě stále s mírným úsměvem Allan, jenž přišel do ložnice za mnou.

   Líně jsem se povaloval, zakrytý peřinou. Nechtěl jsem s ním mluvit, protože všechny odpovědi na moje otázky jsou předem jasné. Ale nechtěl jsem být jako on. 

   "Nevadí," sdělil jsem, trochu víc suše, než bych si přál. Což je mi osudným. 

   "Ty seš uraženej?" Matrace se vedle mě prohnula a tím pádem jsem věděl, že si sedl ke mně. 

   Povzdychnul jsem si. "Ne, já jsem smutnej abys věděl." Snažím se znít trochu víc nadšeně než jsem, ale nejspíš jsem v tom dost pohořel. 

   "Tak, co ti je?" optal se opatrně. Zase ten pohled. Ten, kterým se na mě díval, když jsem se mu tam hroutil. 

   "Moc otázek a já je nechci slyšet," řekl jsem otráveně a sedl si tak, aby na mě viděl. 

   Chvíli se na mě jen úlisně koukal, než zase promluvil. "Jestli tě to zajímá, je to kamarád z dětství, co na mě měl vždycky hodně velkej crush, ale neboj, já ho rád nemám." Sednul si vedle mě a založil ruce na prsou. 

   "Chudák, takový chladný odmítnutí." Uchechtnul jsem se. 

   "Ale kuš." Lehce se zasmál. A nastalo ticho, ve kterém jsme nejspíš ani jeden nevěděli, co říct. Bylo toho najednou nějak moc. 

   "Allane, já-" Byl jsem přerušen vlastním bušením srdce a jako by nárazem do hlavy. "Do hajzlu, teď ne," ozval jsem se ještě předtím, než se moje tělo bezvládně složilo na bok a já doufal, že neomdlím.