My fu*king illness put us together

VIII

   Ve škole to s námi bylo vždy stejné. Oba dva jsme se navzájem snažili ignorovat, ač to kolikrát nešlo, kvůli vztahu, jaký jsme mezi sebou měli. Většinou za den došlo kolikrát k menším hádkám, ale nebyl to nijak moc velký poprask. 

   Sám nevím, proč jsem doufal ve změnu mezi námi, po té, co mě ta rudá hlava políbila. Nejspíš jsem čekal konečně nějaký pokrok k lepšímu v našem seznamování (jak tomu říkala moje matka). Ale opravdu jsem nečekal, že mě ten idiot začne úplně vytěsňovat z vlastního života.

   Zíral jsem z okna s myšlenkama jak na trní. Nebyl jsem nervózní, to ani náhodou, jen jsem se snažil ve všem najít smysl. Alespoň o trochu víc si všechno spojit dohromady a posunout se ze svého zatvrzelého místa, kde ještě nic z tohohle nebylo normou. 

   "Rose," vyvolal učitel mého spolužáka a to mě probralo z rozjímání. 

   Strčil bych ruku do ohně za to, že jsem svatosvatě věděl, že ten rudovlásek vždy na všechno uměl odpovědět a nikdy se nemýlil. To byl jeden z důvodů, proč i pohled na něj byl pro mě tak iritujícím materiálem. 

   Jenže v tu chvíli jsem v Allanových očích spatřil něco, co tam nikdy nebylo. Zaváhání. Nebyl si jistý, zda odpovědět a jak, to mu bylo vidět na očích. 

   S povzdychem jsem se bez přihlášení otočil na učitele a odpověděl na jeho otázku. 

   "Správně, ale příště nechte odpovědět ty, kteří jsou vyvolaní, děkuji Samuelsi," přitakal učitel a vrátil se k vysvětlování učiva.

   Seděl v prostřední řadě a v lavici vedle mě, takže jsme na sebe v klidu viděli a kdybychom byli kamarádi, bylo by to perfektní postavení na předávání taháků. I když, on by to asi nepotřeboval. 

   "Co to jako bylo," naznačil rty a naštvaně rozmáchnul rukama, když se učitel otočil. 

   "Zachránil jsem ti prdel, tak ticho, díky," šeptl jsem uraženě a protočil očima. Zase mě naštval. 

   Učitel se na nás otočil a dlouze si změřil pohledem celou třídu, nejspíš to chtěl začít řešit, ale jeho čin přerušil otravný hlas zvonku na chodbě.