My fu*king illness put us together

XX

   Zaklepal jsem na dřevěné dveře malé chatky na kopci za vesnicí. Prarodiče tu žili snad odjakživa, celkem vzdálení od civilizace. Pro mě, jako malého kluka, bylo tohle místo perfektní. Žádné problémy, žádné velké davy lidí, mohl jsem se odreagovat. 

   "Dědo! Už jsou tady!" Uslyšeli jsme babiččin hlas zpoza dveří, než se konečně otevřely. A vykoukla na nás sympatická paní v červeno-hnědých dlouhých, volných šatech s upřímně natěšeným úsměvem. 

   "Ahoj babi," řekl jsem nadšeně. Neviděl jsem ji hrozně dlouho. "Opět vypadáš nádherně," pochválil jsem její vzhled a opatrně ji přitáhl do pevného objetí, které mi samozřejmě oplatila. 

   "Komplimenty bys měl dávat někomu jinému, ne snad?" Poplácala mě jemně po zádech. 

   Otočil jsem se k Allanovi, který tam doteď jen nehybně stál. "Babi, to je můj snoubenec, Allan Rose," představil jsem ho a rukou ho pohladil po zádech, aby se trochu uvolnil. Zase byl napnutý jak struna. 

   "Tak se mi ukaž," prohlásila babička a začala si rudovláska prohlížet. Nakonec k němu přistoupila, vzala ho za ruce a mile se na něj usmála. "Vítej do rodiny, chlapče, moc ráda tě poznávám."

   Allan se překvapeně usmál a děkovně kývnul. "Moc děkuju, že tu můžu na ten týden zůstat, a omlouvám se, že jsme volali tak narychlo. Doufám. že to nezpůsobilo nějaké problémy," optal se opatrně. 

   "Ale vůbec ne, neboj se," začala babička. Děda se mezitím objevil ve dveřích, aby nás taky přivítal.

   "Vdyť my jsme rádi, že tu budeme mít společnost, našeho vnuka jsme neviděli roky a bůh ví, jestli se vůbec uvidíme na té šílené svatbě," pokračoval děda. 

   Allan přikývl potřásl si rukou i s dědečkem a všichni jsme se vydali dovnitř. babička nás okamžitě začala zahrnovat otázkami, jako jaká byla cesta, jestli jsme jedli, jak dlouho už bydlíme spolu, atd. 

   "Fuuu, už jsem potřeboval na vzduch, tvoje babička má energie, jako sto koní." Prokřupnul si záda Allan a s úsměvem na mě otočil pohled. Oba jsme se šli vyvětrat na verandu, zatímco babička připravovala oběd. 

   "Já vím, já vím, však po kom si myslíš, že to máma má," přiznal jsem a sedl si na dřevěný podklad verandy. Byl odtud výhled na celou vesnici i hory za ní. 

   "Je tu krásně," vydechl Allan unešeně. 

   "Já vím." V ruce jsem svíral skleničku vína, co mi děda nalil na oslavu příjezdu. Nikdy jsem nebyl fanda alkoholu, ale jednou za čas to neuškodí. 

   "Hej Kuro?" ozval se rudovlásek a přistoupil ke mně. 

   "Hm?" Otočil jsem na něj zrak, zatímco Allanova ruka mi zvedla bradu a on vášnivě spojil naše rty. Nebyl to nejdelší polibek, ale ani ne jen dětská pusa. 

   "Půjdu dovnitř, pomoct s obědem," hlesnul s upřímným úsměvem a ještě před odchodem mi rozcuchal vlasy, jako jsem mu to dělával já.