My fu*king illness put us together

II

   Pro moji a nejspíš i jeho smůlu jsme oba dva přesně před dvěma měsíci a jedním týdnem dostali od našich rodičů oznámení, že pro zachování jména našich firem a míru se dva synové, jeden z každé rodiny, uzavřou ve sňatek manželský. 

   Upřímně, vždy jsem obdivoval lidi, co zvládají být v domě s někým, kdo nepodporuje jeho orientaci, styl oblékání, gender a cokoli jiného, ale i přes to jsem si po přečtení oného dopisu, ba i málo, přál, aby moje matka nebyla tak podporující, jak doposud byla. 

   Nebyl v tom fakt, že jsem nikdy nebyl na vztahy a v mém srdci duše jsem vždy byl, bohužel, spíše uzavřený typ, co si svoje trable vyřeší sám, než aby za někým běžel pro pomoc. Spíš jsem nedokázal přijmout skutečnost vážnosti toho, co mě čeká. Zasnoubení, svatba, osudový polibek, pár podpisů, což zapříčiní konec všeho, v co jsem do toho dne doufal. 

   Moje matinka, ještě toho dne zavítala do mého skromného bytečku, aby mi ohlásila další pozitivně skvělé zprávy. Doslovně vletěla do dveří, když jsem po pěti minutách, co se ozýval zvonek, konečně dobelhal ke klice. 

   "Aaaaa, můj nejoblíbenější synáčku!" zaječela přes celý byt svým vysokým hlasem a skočila mi kolem krku. Chvíli jsem měl dokonce strach o svou vlastní rovnováhu. Moje postava totiž nebyla zrovna stavěná na větší váhu na víc, než 50 kg, protože tolik jsem vážil já sám. 

   Byl jsem ještě stále naštvaný, zmatený a naprosto vykolejený ze situace a tak jsem ji v tom spěchu nestihl ani obejmout. Už se zase jako střela vřítila do obývacího pokoje, kam na gauč pohodila svoji kabelku a jednu bílou plátěnou tašku s neznámým nákladem. 

   Na to, že porodila moje dva bratry a prožívala až nebezpečně riskantní těhotenství, vypadala vždy jako modelka, ať se oblíkala, jak chtěla a v jakékoli situaci. Blonďaté vlasy, které ten den měla kudrnaté, jí končili až pod lopatkami a rozpuštěné měly objem tak velký, že se jí schovaly obě ramena.

   Jediné, co si z jejích následujících vět, které řekla opravdu rychle, pamatuji byly věty: "No a budete bydlet spolu, několik měsíců, než se domluví svatba," a: "Je to opravdu hodný kluk, těším se až bude patřit do rodiny." Zbytek jsem bohužel nepobral, vzhledem k pomalému, ale jistému panickému záchvatu, jenž se blížil.

   Bylo pár věcí, co o mně moje rodina a ani nikdo jiný nevěděl. 

   Zaprvé, nikdy jsem ve škole nebyl oblíbený (moje identita, jako část rodiny z druhé nejúspěšnější firmy ve městě, se nikomu na veřejnosti neukázala, tudíž i ve škole to nebylo znáno), právě naopak, často jsem byl i šikanovaný. 

   Zadruhé, lidi a někdy i lidstvo celkově jsem doslova nenáviděl celý svůj život. Nikdy jsem neokusil chtíč žít a neměl jsem přímý důvod proč se smát, či radovat.

   A zatřetí, vzhledem k mým postojům na život, se v mém životě od šesté třídy na základní škole, začaly objevovat panické stavy, které nešly předvídat.