My fu*king illness put us together

X

   "Co ti mám dát k narozeninám?" vybalil jsem na něj z ničeho nic, když jsem se konečně vrátil ze sprchy.

   "Ale dej mi pokoj," zahartusil a schoval hlavu pod peřinu. 

   Byl jsem sice rád, že se mnou konečně začal mluvit, ale i přes to jsem, ostatně jako vždy, chtěl zkoušet, až kam můžu zajít. 

   "No tak, nebylo by to fér, tvoje rodina mi taky poslala kytky, když mi bylo osmnáct." S rukama v bok jsem stál před postelí a koukal na nehybný kus zvedlé peřiny před sebou. 

   "To poslala matka, ne já," oplatil mi a z pod peřiny mu vyjel kus vlasů. 

   Povzdychl jsem si a opatrně došel k němu, aby si mě nevšiml. Něžně jsem prsty přejel po několika vlasech, co na mě jejich prudkou barvou z pod peřiny přímo křičely. 

   Překvapivě jeho reakce nebyla nijak přehnaná. Prostě si sedl, unaveně mě zpražil nenávistným pohledem a nakonec kolena přitáhl k tělu, aby se na mě koukal čelem. 

   "Pokud na tom tak trváš, miluju sladký a když nemám matku za zadkem, konečně si něco můžu dát," přiznal nakonec. 

   Rozzářil jsem se, jako malé dítě. "Dobře, provedu," přitakal jsem zvesela a hopsnul na místo vedle něj, kde jsem zalezl pod svoji přikrývku. 

   Otočil se na mě do tureckého sedu a několik sekund si mě očima projížděl. 

   "Co je?" Nechápal jsem cíl jeho pohledů a v přítmí jsem přímo neviděl jeho výraz, který mi dává. 

   "Seš magor," vyslovil nakonec, zalehl a zády ke mně přes sebe přehodil peřinu. 

   Uraženě jsem zavrčel. "Zase? Tebe to pořád nepřešlo?!" 

   "Jsi jinej. Divnej. Zbrklej. Až moc lehko iritovanej. Urážlivej. A moc velkej frajírek. Navíc se chováš jak dominant ale přitom tu potřebnou energii k tomu vůbec nemáš."

   "Já ti ukážu energii," řekl jsem naštvaně, dostal se nad něj a chytil mu ruce nad hlavou. "A můžeš mě přestat pořád-"

   Jeho hlas mě téměř okamžitě přerušil. "Ale zároveň jsi obětavý, milý, dobromyslný a někdy až roztomile hloupě obraňující. Jsi férový a to je potřeba." Vydechl. Jeho výraz se ani po tomhle proslovu nezměnil. 

   "To myslíš-" Opět jsem byl přerušen. 

   "Takže ne. Není mi jedno koho si vezmu." Udělal menší pomlku, kdy odvrátil pohled směrem ke dveřím, jako by přemýšlel nad útěkem, ale zase se vrátil očima ke mně. "Ale rozhodně tu celou šarádu přežiju, hlavně protože to budeš ty." 

   Zíral jsem na něj, naprosto neschopen nějaké srozumitelné odpovědi, která by dávala smysl. Takže jsem se rozhodl radši mlčet. Nejspíš to uvítal. 

   Čert ví, jak dlouho jsme na sebe takhle koukaly, ale nakonec jsem mu pustil ruce, než bych udělal něco, čeho bych později já, či on litoval. 

   "Počkej," vyhrkl, jako by si něco rozmyslel a dal mi ruku na tvář.

   Kouknul jsem na něj. Jeho pohled střídal mezi mýma oči a mými rty. Téměř okamžitě jsem věděl, co po mně chce, ale chtěl jsem si být jistý. Opatrně jsem se začal naklánět blíž k němu, dokud se naše rty téměř nedotýkaly.

   A v tu chvíli mi obmotal ruce kolem krku a nedočkavě spojil naše rty. Okamžitě jsem zareagoval, ač překvapeně, a začal spolupracovat. Najednou, jako by se všechno kolem nás zpomalilo. Cítil jsem jen jeho. Najednou byl jen on, to jediné, co mě zajímalo. 

   Jedna jeho ruka se mi nemotorně přesunula na hruď a druhou mi projížděl vlasy. Hned, co jsme se odpojili kvůli vzduchu, jsem byl já tentokrát ten, co nás o vzduch připravil a políbil ho znova. 

   Bylo to až moc perfektní, přišlo mi to nemožné. Cítil jsem se tak uvolněně, přesně jsem věděl, co dělat. A chtěl jsem to. Nikdy jsem něco, nebo spíš někoho, nechtěl tak moc, jako jeho v tu chvíli. 

   Společně s ním jsem si sednul a posadil si ho na sebe, načež jsem se mu zakousnul do krku. Omylem jsem zapomněl, že vlastně chodíme do školy a není úplně zima, takže mu to půjde blbě zakrýt a udělal jsem mu na krku několik menších značek, nad čímž mi párkrát silněji vydechl do ucha a držel se mě kolem krku.

   Už jsem se mu znova chystal přisát na rty, když se po celém bytě rozkřičel zvonek.