Konečně nadešla sobota, tudíž den, kdy se moje matinka měla opět prohnat bytem, jako tornádo, poznat mého budoucího manžela, vyhrožovat mi ohledně stěhování do jiného příbytku a dost možná vytáhnout foťák a udělat pár vzpomínek.
Já sám už jsem na to byl zvyklý. Seděl jsem, naprosto připravený na situaci na gauči a projížděl zprávy v obklopení nezdravého jídla, jako jsem to dělal každou sobotu. Naopak ode mě, Allan na tom nebyl vůbec dobře.
Na to, jak chladného jsem ho znal, tato situace pro něj musela být velký problém. Už od sedmi ráno byl na nohou, zatímco celou noc nespal. Dokonce mi dobrovolně udělal vajíčka. Ovšem ty ale připálil. No a když se přibližovala doba příjezdu hurikánu (mojí matky), chodil po bytě v kruzích s nervní, jako nikdy.
"Prosím tě klid, sedni si." Snažil jsem se ho zklidnit, ale nejspíš jsem ho jen ještě k tomu naštval.
"Ticho, nebo ještě něco rozbiju," zahartusil a poslal mi nenávistný pohled.
Projela mi husí kůže po zádech. "Teď mám strach že spíš uděláš něco mě, než vybavení v bytě," pronesl jsem s úsměvem. Ten byl ale mířený spíš pro mě, abych uklidnil sám sebe. Opravdu naháněl hrůzu.
"Promiň," povzdychl si, "nejsem úplně na seznamování s lidmi."
Zapískal jsem. "Nebyl jsem já náhodou ten, co je introvertní?"
"Ne když jde o moji budoucí tchyni," řekne zadýchaně a když se zastaví, začne podupávat nohou.
Povzdychl jsem si. "Allane," odhodlaně jsem se zvedl a došel k němu, "už jsem z tebe nervní i já."
"Neříkej mi že-" Oči se mu otevřely dokořán a v rychlosti mě chytil za ruce, kdybych se mu tam náhodou měl složit.
Začal jsem se smát. Přišlo mi tak roztomilé, jak se najednou přestal zajímat o to, jak nervózní byl a jeho pozornost byla náhle jen na mně.
"V klidu, nic se neděje, to byl jenom povel k tomu, abys přestal přehánět." Usmál jsem se a pohladil ho po tváři. "Očividně to zabralo," rýpnul jsem si do něj.
"Ty jeden-" Přerušilo ho prudké otevření dveří a náhlý křik.
"Děti moje!" zakřičela nadšeně matka a než jsme se oba nadáli, byli jsme v pevném objetí.
ČTEŠ
My fu*king illness put us together
RomanceNěkdy se člověk prostě nemůže vydat svým volným směrem, protože nemá půdu od které by se odrazil. Proto tu jsou ti vyvolení, kteří nás vezmou za ruku a pomohou. Bez připomínek, bez důvodů. Jen protože nás mají rádi.
