My fu*king illness put us together

XXV

   Trochu vyděšeně z jejího tónu jsem se ozval. "Co se děje?" Pro jistotu jsem vylezl z pokoje a přesunul se na verandu, aby naši konverzaci nikdo neslyšel. Špatné zprávy se velmi dobře odposlouchávají. 

   "Pamatuješ si ještě na Elis?" 

   Překvapeně jsem zamrkal. "Jistě že ano. Byla první, kterou jste vybrali na to manželství." Zamyslel jsem se, proč to vlastně nevyšlo.

   "Byli jste spolu jednou na rande, ale odletěla do Evropy. Nechtěla se vdávat a i ty jsi taky odmítl." 

   Nakrčil jsem zmateně obočí. "Mami? Co se stalo?" Slyšel jsem nervozitu v jejím hlase a docházela mi trpělivost. 

   Z telefonu se ozval smutný povzdych. "Je mi to strašně líto, dítě. Vím, že už jste si nejspíš padli do oka." 

   "Mami?" přidal jsem trochu na hlase. 

   "Elis se vrátila zpět a chce si tě vzít. A...," udělala pomlku, kdy jsem v pozadí slyšel nějaké další hlasy. "Roseovi zamítli svatbu jejich syna. Odmítají," přecedila skrz zuby těžce. 

   Zatočila se mi hlava. "Cože?" hlesnul jsem, když se mi v hlavě motalo až moc věcí najednou. Zmateně, zaskočeně a absolutně mimo. 

   "Zlato, já-"

   "Musím končit." Tipnul jsem hovor, při čemž mi z rukou málem telefon vypadl, jak se mi ruce třásly. 

   Tohle se přece nemohlo dít. Posledních pár dní byl pro nás pro oba nejlepší čas za poslední dobu. A já Allana poprvé viděl šťastného. Ocitl jsem se v mrtvém bodě, kdy je mojí povinností si vzít někoho z druhé firmy, aby jsme nezkrachovali...někoho, kdo mi byl naprosto cizí a já toho člověka odmítal milovat. 

   Strnul jsem, když mi někdo sáhnul na rameno. 

   "Jsi v pohodě? Vypadáš, jak kdybys viděl ducha," promluvil na mě překvapený Allan. 

   "J-jo, neboj se. Jenom jsem se zamyslel." Měl bych mu to říct. Tohle není něco, co bych před ním měl držet. Je to jeho rodina a jediný důvod proč to neví je, že si zapomněl nabíječku, takže jeho telefon už je dobrý den vypnutý. 

   "Seš bílej, jak stěna." Ruku mi položil na tvář s ustaraným pohledem. 

   Zavřel jsem oči a více se přitiskl k jeho ruce. Nechci ho pustit, ne teď. Slíbil jsem mu to. Nesmím ho nechat v té rodině, bez nároku na normální život. 

   Beze slov jsem si ho k sobě přitáhl a pevně objal. 

   "Ou," vyjekl, "Kuro?" vyslovil moje jméno v otázce, nechápajíc, co se děje. Jeho ruce mě ale nakonec objaly nazpět. 

   Nikdy bych neřekl, že mě něco tak položí. A vůbec bych nečekal, že to bude právě ten oprzlý rudovlásek, co mi ještě před týdnem lezl na nervy. Pak se stal mojí záchranou, mou nadějí...a mou touhou.