Domů jsme dorazili, jako vždy kolem čtvrté hodiny. Celou cestu jsme spolu nepromluvili ani slovo a to nejspíš bylo jeho zamýšlení i nadále, ale to jsem dopustit já nechtěl.
Rudovlásek se protáhl kolem mě, aniž by se mě dotknul a mířil si to rovnou do kuchyně. Já se však natáhl, vzal ho opatrně za zápěstí a trochu přitáhl zpět k sobě.
"Ale, ale, ale," začal jsem, "co jsem ti zas udělal, co?"
Pokoušel jsem se mu dívat do očí, ale uhýbal pohledem, jen co mohl.
"Hele, za tři dny je tady máma s tím, aby nám upřesnila den svatby. Tobě je za týden 18. Takže tohle není dobrej nápad," upozornil jsem ho.
"Mně je to jedno, jediný, co musím je říct ano, nebo snad ne?" optá se volně.
Trochu se zamračím. "Pořád máš tenhle postoj, nepřešlo tě to?"
Uchechtne se a poprvé za celou tu dobu se na mě podívá. Ovšem v jeho očích je jenom jenom podlé vítězství a nadřazenost. "No moc se nerozčiluj, znova tě kvůli záchvatu líbat nebudu," řekl trpce a vytrhl se mi.
"Vážně proti mně teď posíláš můj duševní problém?" Dopochoduju za ním do kuchyně. "Ty seš fakt sobeckej parchant, víš to?"
Už to bylo po několikáté, co jsem jím opovrhoval a nechtěl s ním nic mít. Pocity se ve mně motaly a já chtěl utéct, někam daleko od toho všeho. Ale pak se mi před očima objevil jeho vyděšený a smutný výraz, když viděl, jak se pomalu, ale jistě hroutím a nemůžu s tím nic dělat.
"Možná mi seš úplně volnej," hlesne. Vlasy mu spadly do tváře a já na něj neviděl.
"Vidíš," usmál jsem se na něj, "a to právě není pravda." Věděl jsem že vím víc o něm, než on sám o sobě a to mi dodalo naději.
Přistoupil jsem k němu s úšklebkem. "Allane, studuju psychologii, myslíš, že nevím, jak vypadá zavrhování něčeho, co je pro člověka rizikem změny sebe i druhých?" Postavil jsem dohromady podobnou větu, jako on řekl mně.
"Ty seš idiot," uchechtl se a s trochu narůžovělými tvářemi odvrátil pohled.
"O tom bych se mohl hádat hodiny, ale mám hlad."
S úsměvem jsem oběma začal dělat oběd. A Allan se překvapivě rád přidal.
ČTEŠ
My fu*king illness put us together
RomanceNěkdy se člověk prostě nemůže vydat svým volným směrem, protože nemá půdu od které by se odrazil. Proto tu jsou ti vyvolení, kteří nás vezmou za ruku a pomohou. Bez připomínek, bez důvodů. Jen protože nás mají rádi.
