My fu*king illness put us together

XIV

   "Jak o tom víš?" Vletěl do koupelny Allan. Díky Bohu už jsem na sobě měl tepláky.

   "O čem jako?" řekl jsem nevnímavě. Přesně jsem věděl, o čem chce mluvit, ale neměl jsem náladu. 

   "Přestaň dělat, že nevíš, sakra!" zaječel hystericky a hodil po mně mokrý ručník, co původně ležel na radiátoru vedle. 

   "Hlavně se uklidni, nic se neděje," hlesnul jsem překvapeně a přistoupil jsem k němu. Jeho ruce mě však odstrčily. "Přestaň být agresivní a nech si to vysvětlit," konejšil jsem ho stále, moje slova však nejspíš nefungovala. 

   Švihem na mě otočil hlavu, po té, co chvíli hypnotizoval zem. "Vysvětlit, jako co?" vyjel po mně. "Tam mi kurva řekni od koho to víš!" zaječel snad přes celý byt.

   Začala se mi motat hlava. "Allane," vyslovil jsem jeho jméno s důrazem, aby mě konečně začal poslouchat. "Omlouvám se, pokud jsi to špatně pochopil, ale pokud nepřestaneš jančit, budeme v hajzlu oba, díky." 

   Musel jsem trochu přidat na ráznosti hlasu, jinak by mě ještě zabil. Byl jsem z něj nervózní a to neznamenalo nic dobrýho. 

   "Promiň," kňukl opatrně a rukou si projel vlasy. "Omlouvám se," zopakoval. 

   "A ty se mě ptáš, proč já nechci svým rodičům ukázat svoje záchvaty. Vždyť ty v sobě něco takovýho držíš kolik let a když vybuchneš, taky se s tím nechlubíš." S úsměvem jsem k němu došel a silně ho objal. 

   "A tohle teď děláš proč?" optal se po chvíli. 

   "Zaprvé, protože se pořád klepeš a zadruhé, jsem z tebe nervózní," odvětil jsem mu se smíchem a přestal ho mačkat. 

   Zbytek času, co se mnou strávil v koupelně, než jsem si vyčistil zuby a udělal něco s vlasy, jsme se bavili o zítřejší navštěvě mojí matky. Věděl jsem, že na to jeho téma ještě přijde, ale to mohlo počkat, až se oba uklidníme. 

   "Seš si jistej, že jsi to přešel? Seš nějakej zelenej." Neudržel si oprzlou poznámku, zatímco jsme mířili směr obývák. Shodli jsme se na tom, že večeře dneska bude o rohlíku a šunce. 

   "Sám seš bílej, jak stěna," oplatil jsem mu s úsměvem, kousnul do rohlíku a zasednul křeslo. Už jsem byl zvyklý, že má rád gauč pro sebe. 

   Tentokrát se na mě ale nesouhlasně zadíval. "Proč křeslo?" 

   "Minule, když jsem si vedle tebe sedl na gauč, ztropil jsi takovou scénu, že jsem se bál, abys po mně nehodil tu televizi. Takže sorry, že si už držím odstup." Lehce jsem se na něj zamračil a papal si svůj rohlík. 

   Docela jsem se však zarazil, když si jeho veličenstvo sedlo mně přímo na klín s úšklebkem, naprosto pyšný na to, že měl odvahu něco takového udělat.