My fu*king illness put us together

XVIII

Den odjezdu

      Přede dveřmi bytu už byly nachystané tašky s věcmi a bytem se linula vůně navařeného oběda na cestu. Allan si ještě spokojeně spinkal v posteli, zatímco já zařizoval v podstatě všechno. Informace, že se bude odjíždět o půl šesté hodin ráno, jsem mu, bohužel pro něj, nesdělil. 

   Takže během půl hodiny jsem narval tašky do auta, zkontroloval, že mám základní doklady, nachystal pití, jídlo a teplejší oblečení na zadní sedačky a nakonec spícího Allana donesl na přední sedačku. Překvapivě ho to nevzbudilo, jako nic, co jsem to ráno dělal v bytě. 

   "Ahoj babi, už vyjíždíme," ozva jsem se do telefonu babičce. Ta už byla i v tuhle hodinu na nohou. "Ano, děkuju moc, dorazíme okolo oběda. Mám tě rád, ahoj," rozloučil jsem se a ukončil hovor. 

   Zvesela jsem se rozjel přímou cestu na dálnici, která nás donesla až na odbočku ven z města. Rudovlásek se začal probouzet až po dvou hodinách jízdy. 

   "Co, co to sakra? Kde to jsme?" mumlal zmateně. Oči měl ještě slepené, takže okolo sebe koukal naprosto dezorientovaně. 

   Snažil jsem se tomu nesmát. Byl to božský pohled. "Klid Allane, jedeme k prarodičům, vzpomínáš?" 

   Zamračil se na mě. "Tys mě nevzbudil?" Kouknul z okna, aby zjistil, kde jsme, ale dlouhé pláně uprostřed ničeho mu moc nepomohly. "Jak dlouho už jedeme?" 

   "Dvě hodiny, lásko." 

   "Neříkej mi lásko," zahartusil a zkřížil ruce na hrudi. Nemohl jsem si však nevšimnout, jak natěšeně se díval na planiny a pole okolo. Byl šťastný. 

   Po další půl hodině jsme usoudili, že pauza by se hodila. Zastavil jsem tedy u menšího lesíka, hnedka vedle silnice. Nedaleko byl malý můstek, pod kterým tekla říčka. 

   Allan se protáhl. "Zatraceně, takhle dlouho jsem snad nikdy nikam nejel," zahuhlal a dal ruce v bok, rozhlížejíc se na tu krásu kolem. 

   "Protože ty nikam nejezdíš," rýpnul jsem si do něj. Nejspíš mě neslyšel, byl moc zabraný ve svých vlastních myšlenkách. 

   S úlisným úsměvem jsem se vydal ke kufru auta. Ještě že vždycky myslím na vše, pomyslel jsem si. "Hej Allane," oslovil jsem ho. "Pojď se mnou." Prošel jsem kolem něj s dekou, jídlem a vodou v ruce. 

   "Počkej," dohnal mě, "něco vezmu," nabídl se a přebral mi deku a jednu flašku s minerální vodou. 

   Společně jsme došli na mýtinu, trochu dál od auta a od silnice. Všude kolem byla jen příjemně zelená tráva a různobarevné druhy lučních květin. Slunce už se začalo probouzet z ranních hodin a pálilo nás do zad. 

   "Tak jo, rozviň hlavní stan," prohlásil jsem a ukázal kolem. 

   Díky Bohu to Allan pochopil a velkou deku položil na zem. Předal jsem mu zbytek věcí a sám jsem se rozvalil na dece, jako vorvaň. 

   Allan se rozesmál. 

   "No co, uhlazuju stanoviště," oznámil jsem hrdě, ale nakonec se rozesmál s ním. Společně jsme si sedli na deku a ještě několik minut koukali do dálky na zvyšující se kopečky na obzoru.