My fu*king illness put us together

V

   "Můžeš aspoň přestat dělat ty divný zvuky?" zamumlal jsem rozespale. Čert ví, kolik mohlo být hodin, ale bál jsem se toho faktu, že už zase neusnu.

   "Jaký zvuky?" Byl taky vzhůru. Ještě jsme ani jeden neusnuli.

   "Když seš uraženej, mrmláš a divně hučíš."

   "Já nejsem uraženej," vyvracel.

   "Mně je jedno, co ti je, hlavně buď zticha, prosím. Potřebuju aspoň 3 hodiny spánku." Přetočil jsem se na druhý bok, čelem ke zdi. Obvykle bývá manželská postel vprostřed místnosti, tak aby se dalo obcházet z obou stran, ale já bych tak nemohl spát.

   "Děláš jako bych z tohohle já byl nějak nadšenej."

   To pro mě bylo poslední kapka. Byl jsem rozspalý a lehce mimo, ale i přes všechny věci bych nemohl zastínit fakt, že jsem si byl plně vědom toho co dělám.

   Jedním rychlým pohybem jsem se přemístil do kleče, neohrabaně ho strhnul za rameno na záda a obkročmo si na něj sedl.

   "Přestaň už konečně ke všemu co řeknu vázat tuhle životní situaci. Já to nechtěl, tys to nechtěl. Já to vím, chápu, jasný?! A i když bych ti fakt kurva rád řekl nějakou pozitivní věc na tomhle celém, nedokážu to, protože to je nereálný. Takže, co kdyby jsi pro jednou zavřel hubu, vytáhl si hlavu z prdele a přestal se chovat jako nevděčnej, malej, usmrkanej parchant, co?"

   Řekl bych mu i víc věcí, které mu Bůh fakt nedal k dobru, ale v tu chvíli jsem myslel pouze na jediné. Byl to moc blízký kontakt a já řekl moc věcí najednou. Tělem mi okamžitě projel mráz a tíživý pocit strachu.

   Ani jsem se nestihl zadívat se na jeho obličej a vidět jeho reakci na to celé divadlo. Mrákotně a nemotorně jsem se, co nejrychleji dobelhal do koupelny. A tam byl můj konec.

   "Ne, ne, ne, prosím, dneska ne," prosil jsem šeptem, aby mě neslyšel. Bohužel už ale bylo pozdě. Svíravý pocit úzkosti mi zamotal hlavu a já nezávisle na sobě dopadl na kolena.

   Křečovitě v bolesti, která mi v pravidelných intervalech bušila po celém těle, jsem se držel za volné triko v okolí břicha a svíral ho pěstmi tak silně, že byl zázrak, že jsem ho neroztrhl.

   Všechny zvuky jsem se z plných sil pokoušel držet, mezi zatnutými zuby, ale pár bolestných zvuků mi přece jen uniklo.

   Čas během těchto epizod ubýhal vždy neuvěřitelně pomalu, protože nikdy nejsem schopen nad něčím přemýšlet, takže jsem nikdy neodhadl, jak dlouho to mohlo trvat.

   Ale někde sám hluboko v sobě jsem doufal v dlouhý a bolestivý průběh právě proto, abych kvůli následkům křečí omdlel a mohl aspoň chvíli spát.