Hokejový zápas

Katherine

Zavrtěla jsem se na lavičce a otráveně jsem mlaskla. Madeline mi zkazila náladu, na druhou stranu ale musím uznat, že měla pravdu. Chovám se jak dě*ka a to i dě*ky by si vedle mě připadaly pohoršeně. Nikdo tě nikdy nebude mít opravdu rád Katherine, jestli se nezačneš chovat normálně. Kroť se. „Hej," ozvalo se vedle mě. Probrala jsem se ze zamyšlení a párkrát jsem zamrkala. „No?" zachroptěla jsem na Matyase. „Jsi v pohodě? Přestaň s těma rukama, rozedřeš si tu kůži ještě víc," automaticky mi chytil ruce a zastavil mě. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se začala škrabat po celém předloktí. Sem tam jsem tam měla i obtisknuté půlměsíčky od mých nehtů. Překvapeně jsem se na to koukla, už dlouho jsem to nedělala. „Proč jsi to dělala?" Otázka zněla sice nekompromisně, že jsem si na chvilku myslela, že mu na mě třeba záleží, ale když jsem se mu podívala do obličeje, zjistila jsem, že se tváří úplně lhostejně a pravděpodobně už i dokonce zapomněl, na co jsem se ho původně ptala. „Nevím," zalhala jsem.

Dělávala jsem to dřív, když jsem měla něco, o čem jsem si v té době myslela, že jsou deprese, nebylo to nic vážného, ale v mém věku mi připadalo, že řeším nejhorší problémy světa a uvažovala jsem o sebepoškozování. Když jsem ale pak seděla s žiletkou ve vaně, uvědomila jsem si, že nemám takovou sílu. Lidé, kteří si dokážou sáhnout sami na své zdraví, jsou andělé, kterým někdo utrhal křídla. Jsou někým, kdo už tím co se mu stalo bude poznamenaný navždy, stejně jako jizvami, které si možná v budoucnosti udělá. A tak se někteří lidé řežou, někteří si dělají popáleniny na kůži a já jsem se ji snažila dostat pryč ze svého těla, někdy mi prostě moje kůže nepatří. Teď jsem se ale podívala na svoje zarudlé předloktí a zjistila jsem, že mi tato kůže sedí perfektně a že nejsem anděl bez křídel. Znovu jsem se podívala na Matyase. Nakrčila jsem nos a zvedla jsem se k odchodu. Po pár krocích jsem si to ale rozmyslela a došla jsem k Cillianovi.

Seděl ležérně opřený o lavečku s nohou rádoby přehozenou přes druhou a smál se příjemným smíchem. Než jsem se postavila přímo před něj, zauvažovala jsem se nad tím, proč se mi vlastně Matyas líbí víc než třeba tento kluk? Nevěděla jsem. Cillian si mě všiml a zkoumavě se na mě podíval, tyto pohledy nesnáším. Sice se přestal smát nahlas, ale úsměv ze rtů mu nesmazala ani moje přítomnost, myslím, že je to dobré znamení. „Nechceš už jít?" položila jsem otázku, která mi byla úplně ukradená, protože i kdyby nechtěl, tak ho oddáhnu. Na chvilku vypadal zmateně. „Cože? Proč?" Protočila jsem oči. „Je trapné, když holka odchází sama," prohodila jsem. Pokrčil rameny a zvedl se. „Ochota sama," zabručela jsem si. Zavěsila jsem se do něj a chvilku jsem mlčela, než jsme se dostali trochu dál od ostatních a trochu blíž k zimáku. „Zlobíš se na mě?"
„Cože?" vyhrkl. „Máš v slovníku i něco jiného než co že?" povzdechla jsem si unaveně. „Kvůli čemu bych se měl zlobit?"
„To mi řekni ty! Já mám pocit, že jak jsme byli tam v tom klubu, že jsem něco udělala a od té doby se mnou skoro nemluvíš, já se ti omlouvám, ale já si fakt skoro nic nepamatuju," trochu jsem zalhala, pamatovala jsem si hodně. Koukl na mě. „To se ti ani nedivím..."
„Dobře nepamatuju si skoro nic až na to jak jsem se ti snažila dát pusu a chovala se jak magor," dodala jsem opatrně a když jsem zaznamenala náznak pobavení, zkusila jsem pokračovat, „a bojím se, že právě tím jsem se tě nějak dotkla a omlouvám se ti, vážně!"
„Neznám tě moc dlouho, ale tvojí povahy jsem si už všiml, má u tebe omluva vůbec nějakou cenu?" zeptal se a já jsem zkusila nahodit něco jako psí oči, dejme tomu.
„...ale nezlobím se na tebe, jestli ti to nějak teda pomůže."
„Jupí," řekla jsem suše. „Proč jsi tak otrávená?" Na Cillianovi se mi líbilo jak je přímočarý, nehledá žádné kličky. Já kličky hledám pořád, pořád se schovávám za oponou, je na čase poodhrnout závěs. „Jsem strašně příšernej člověk, chápeš, pořád si o sobě myslím, že moje problémy jsou důležitější než ty ostatních a když náhodou znovuzjistím, že se pletu, jsem naštvaná na každou živou bytost ve vesmíru-"
„Včetně mě?"
„Ano včetně tebe, ale momentálně mě štve Jamie a Madeline, protože vypadají moc v pohodě a pak mě štve Matyas, protože na mě kašle, dívá se na mě jak na hračku, přitom já se na něj dívám jinak, než na zbytek kluků," postěžovala jsem si. „Štve tě Madeline?" zopakoval. „Hmm."
„Jamie štve snad celej svět, po většinu času, ale Madeline by tě neměla štvát, už jenom to, že se k ní Jamie chová na něj dost gentlemansky dokazuje, že zrovna ta by tě štvát nemusela. To je možná ten tvůj problém, soustředíš se na to, co ostatní mají lepšího než ty a potřebuješ je dohnat, ale takhle by to nemělo fungovat," podíval se mi do očí a viděla jsem v nich obvyklý náznak úsměvu. „Nezabije mě pan trenér, že se věším na jeho syna?" změnila jsem téma. „Měníš téma."
„Čteš mi myšlenky."
„Ale aspoň už nezníš tak otráveně," pokrčil rameny. „Hele Cilliane, já mám nápad." Nadzvedl jedno obočí. „No?"
„Počkej siiiiiii!" rukama jsem naznačila bubnování.
„Budeš můj nejlepší kámoš?" Cillian se rozesmál. Dobře, abych byla upřímná, takovou reakci jsem nečekala, ale lepší než nic. „Hele, já nevím, co si o mě myslíš-," nenechal mě doříct větu. „Zase zkoumáš sebe," poznamenal. „To je ale jedno, jenom jsem chtěl říct, že nejsem blbej. Co ten kluk, co s váma byl na zastávce, co Harry?" položil řečnickou otázku, i tak jsem mu ale odpověděla. „Oni mě znají, mají o mě udělaný určitý obrázek a ten nezmění a jakoukoliv změnu odsoudí místo toho, aby ji podpořili a navíc jsou oba udělaní z Madeline a na to, přiznejme si, nejsem úplně zvyklá. A navíc není zdravý být tak závislý na pár osobách. Rozšiřuju kruh přátel, ale ty budeš takovej privilegovanej. Když jsem si ti teď postěžovala, nelitoval jsi mě, což mi možná vadí, ale na druhou stranu, chci být lepší člověk, takže kolem sebe potřebuju dobrý lidi taky mít, ne?" se svou řečí jsem byla spokojená, protože splnila účel. „Dobře," odpověděl mi. „Já jsem to věděla. Mně neodoláš," zatrylkovala jsem.