Hokejový zápas

Chvíle štěstí

    Probudila jsem se někdy kolem půlnoci, podobně jak jsem usínala, akorát jsemu mu pravou ruku omotala kolem jeho levé a levou se chytila jeho ramena. Hlavou jsem měla pořád opřenou o jeho rameno. On byl vzhůru. Měl sluchátka a poslouchal písničky, roztomile se u toho pohupoval. Zajímalo by mě, co poslouchá... Až asi po minutě jsem si uvědomila, že tu ruku, konkrétně levou, kterou jsem mu víceméně okupovala, má položenou na mém stehnu a do rytmu písničky, hádala jsem to podle toho jeho pokývávání hlavou, na něj maloval ukazováčekem nějaké obrazce. První co mě napadlo bylo nekonečno. Pak jsem si řekla, fuj to je klišé, a pak jsem si řekla, ale to neva, pokud je toto klišé, klidně budu žít ten nejvíc klišé život na světě.
     Když jsem se ale na jeho ruku zadívala pořádně, zjistila jsem, že nejspíš píše jednotlivá písmenka, nejspíš to bylo moje jméno. Madeline.
       Zamyslela jsem se. Je strašně zvláštní jak vám někdo zvládne takto zasáhnout do života. Jsou osoby, se kterými se nezpřátelíš za celý život známosti, a pak osoby, které si to do tvého života nakráčí jal tornádo, všechno rozbijí, ale během prvního okamžiku víš, že na tuto osobu do konce života nezapomeneš. S tímto klukem bych chtěla chodit, napadlo mě.
     Levou rukou jsem se natáhla a zastrčila jsem mu jeden pramen vlasů za ucho. Měl je dost tmavé, prostě strašně tmavě hnědé vlasy, až jste se museli zamýšlet, jestli je nemá obarvené. Spodek měl vyholený, ale vršek dlouhý k uším, měl to ledabyle rozdělené na nějakou rádoby pěšinku, protože mu ty vlasy sklouzávaly z vrchu pokaždé, když si je prohrábl. Slušelo mu to. Tak nějak se to k němu hodilo. S rukou jsem se na těch vlasech chvilku pozastavila, sjela jsem níž a vzala si jedno jeho sluchátko. Je to trapné, ale jediné v co jsem doufala bylo, abych měla čisté uši a pak na těch sluchátkách nezůstal maz xd. Dala jsem si ho do ucha a zaposlouchala se. „Proč nespíš?" Byla to písnička od Led Zeppelin.
     „Stairway to heaven mám ráda." Přikývl. „Já taky... Ta dívka v té písničce, to bys mohla být ty," řekl, v podstatě jsem netušila, co se v té písničce zpívalo, protože si vždycky hlavně vychutnávám ten hlas toho zpěváka, ale začervenala jsem se a polichotilo mi to. Najednou se na sedačce před námi objevila Katie. „Nazdar děcka, za minutku zastavujem a jdem se nadýchat čerstvýho vzduchu, doufám, že tentokrát vylezete taky," vychrlila. Takže Jamie tady před tím zůstal se mnou. Katie na něj vrhla nedůvěřivý pohled a změřila si jeho ruku pohledem. „Tu... ruku... pryč, sakra práce," upozorňovala mezitím co se namáhavě natahovala přes sedadlo, aby oddělala jeho ruku z mého stehna, Jamie ji tam hned vrátil. Dneska měl všechny očividně úplně u prdele, nechápala jsem, co mu bylo, ale byla jsě ráda, že se mě ta jeho nálada už dneska vyhýbá. „Ale noták!" zaúpěla, „prostě potom přijďte já jdu dopředu..." dořekla a hned běžela dopředu. „Nazdar kluci! Chyběla jsem vám zde?" zatrylkovala a už se bavila, to byla prostě Katherine, našla si kamarády všude a vždycky, to do jaké míry jsem dnes společenská je podle mě všechno její zásluha, nebýt ní jsem pořád zalezlá doma s knížkou a čajem.
     Autobuszabrzdil a Jamie mo sebral sluchátko. Mobil schoval do tašky a tu hodil na pětku dozadu. Postavila jsem se a porovnala jsem si mikinu, stáhla si vlasy do nějakého provizorního drdolu a šla jsem ven. „Tak počkat?! Já ti tady celou cestu dělám polštářek a ty na mě ani nepočkáš?" zavolal na mě Jamie přes několik kluků. Pokrčila jsem rameny. „Dusím se zde, potřebuju na vzduch."
     Katherine na mě už čekala a utíkaly jsme spolu na záchod. „Co mu bylo? Jsi si jistá, že není moc majetnickej? Nebyl by lepší Dominic? Fakt se s ním chceš zahazovat, když tady máš takovej výběr? Jakože ne že by nebyl s těma očima sexy a ty vlasy omggg, ale prostě není to tvůj typ." Katherine nikdy nešetřila se slovy, když se rozhodla něco říct vychrlila toho vždycky tolik, že jsem sotva stíhala přikyvovat. „Katieeee, klídek. On je vážně milej, zatím jsem v pohodě, kdyby se ukázal jako fakt hnusná svině tak se na něj vykašlu slibuju," odpověděla jsem jí a doufala jsem, že jsem tím odpověděla na většinu otázek, které stihla položit. „Fajn," řekla když vycházela z kabinky, „můžeme jít!"
     Když jsme se vrátily k autobusu, kluci tam stáli ve velkém hloučku. Našla jsem Jamieho a postavila se vedle něj. Koukl na mě a mrkl. „Losujeme o to, kdo bude spát první u vás v pokoji," poznamenal.
     „Vždyť to není fér! Ani jste se nás nezeptali!" Katherine se vmáčkla vedle mě. „Co se to tady děje?" Kluk vedle ní ji zasvětil. „Aha." Poznamenala né moc nadšeně. „Chci tam tebe a Harryho," řekla jsem. Čekala jsem, že to bude něco drsného, ale oni prostě začali hrát jak školkáčci vrch nebo spodek. Chytila jsem se Jamieho ruky a zavřela oči. „Jsem skvělej a neříkej že ne," zakřenil se Jamie a prnkl mě to nosu. „Kdyby ses dívala, zjistila bys, že tam budu já a Matyas, takže to je pro tebe padesáti procentní výhra, teda ne, spíš tak sedmdesáti procentní, protože je jasný, že jsi tam chtěla víc mě než Harryho."
Praštila jsem ho do paže. „Hej!" Zasmál se a tlačil mě do autobusu. Taky jsem se křenila jak sluníčko.