Hokejový zápas

Vyhlášení

Rozlepila jsem víčka a zjistila jsem, že jsem pořád v té samé místnosti jako jsem včera trávila svůj večer, akorát jsem zde pro tentokrát byla skoro sama a ne se stovkou opilých hokejistů, těch zde zbylo jen pár. Jamie se opíral zády o zeď a já jsem mu ležela v klíně na zemi, jak v křesle. Katherine měla položenou svoji hlavu na mých nohách a nechávala se objímat Matyasem, který ležel kousek níž. Z druhé strany mého klínu ležel rozvalený Cyllian s Harrym. A toto bylo prosím celé rozmístění jediného osazenstva této místnosti. Jak jsme se do takové polohy dostali, netuším. Otočila jsem Jamiemu ruku, abych se mu koukla na hodinky a trošku jsem se zděsila. Zavrtěla jsem se a zatahala jsem Katie za vlasy. „Asi za dvě hodiny hrají," zamumlala jsem. „Hmm,"
„Katherine?"
„Nech mě spát!" zaúpěla. Zkusila jsem se posadit, ale Jamieho ruce mě stáhly zpátky na sebe. „Spi," ozvalo se. „Mhm, máš kocovinu Jamie?" zeptala jsem se místo toho. „Jako prase," dostala se mi v celku výřečná odpověď. „Tak za necelé dvě hodiny hraješ, užij si to," zašeptala jsem a překulila se na bok. „Doprdele," artikuloval lépe než učitelka logopedie. „Trenér nás zabije," dodal. „Jamie? Spi," přikázala jsem mu a vychutnala si ten pocit. „Už to nejde, zkazila jsi mi náladu," zaúpěl a kopl do Harryho. „Harry?"
„Běžte do kelu všichni, já chci spat, na zápas kašlu," zabručel. A pak přišlo peklo.

Místností se rozlehlo hlasité, nám již známé pískání a hned po něm se otevřely dveře a trenér nás sjel známým pohledem. Znovu zapískal. „Samozřejmě, všichni hokejisti jsou na pokojích. Jenom já ty své blbečky zase najdu jinde. Holky na vás to neplatí. Valte ven na rozcvičku. Holky vy běžte snídat oni se nají pak," musela jsem se pousmát. Bylo strašně vtipné jak měnil tón hlasu a i výraz ve tváři podle toho na koho mluvil a ještě vtipnější bylo, jak se všichni kluci okamžitě postavili a jak zpráskaní psi odcupitali ven. Trenér se spokojeně usmál. „Hezkou snídani a omlouvám se za ten nepříjemný budíček, přijďte pak na ten poslední zápas už v dresech, hrajeme poslední a nakonec bude ukončení hned po našem  zápase. Budete nosit poháry."
„Já chci spát," zakňučela Katherine.  „A já chci snídat," odvětila jsem.

„1:1jestli to ti blbci nepřevrátí, já je zabiju," ulevil si trenér na lavičce. Cyllian zrovna vypíchl puk a zpracoval si ho. Měl výhodu, že bruslil výrazně rychleji než většina kluků. „Jeď Cylle! Jeď, jeď!" předklonily jsme se s Katie a křičely jsme. Cyllian se na nás koukl jakoby zrovna nebyl uprostřed zápasu a měla jsem pocit, že na nás dokonce i mrknul a vystřelil. Trefil se. „Ten můj kluk zas takový poleno nebude," zabručel si trenér zase a podíval se na hodinky. Zbývalo 20 vteřin. Bylo jasné, že jsme vyhráli. Po chvilce jsme začali počítat. „Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, joooooooooooooo!" ozývalo se po celé straně našeho hlediště. Chytily jsme se s Katherine za ruce a začaly jsme skákat a ječet jak malé holky.

Netrvalo dlouho a objevil se u střídaček Jamie, který se jenom předklonil, chytil mě v pase a stáhl k sobě na led. Objímal mě zezadu a vláčel mě s sebou po obvodu celého stadionu. Nemohla jsem se přestat smát a cítila jsem, že se i Jamie uvolněně směje. Zabrzdil a postavil mě konečně na nohy. Okamžitě mi to ujelo a málem jsem se skácela k zemi, kdyby mě Jamie jak ve scéně z filmu nezachytil a neskáceli jsme se oba dva. „Doprdele Madeline kazíš mi pověst, takto spadnout před celým stadionem," smál se. „Jo? A to jestli jsem v pořádku tě nezajímá? Hlavně se rychle zvedej ať tě někdo neuvidí ty trubko," odsekla jsem s rukama kolem pasu, protože mě od smíchu bolela bránice. Jamie mě se sebe jemně shodil a nějakým způsobem nás opět postavil, přehodil si mě přes rameno a jeli jsme k hloučku kluků. „Asi se pobleju."
„Madeline, zlatíčko, to opravdu nebude nutné," zatrylkoval Dom a najednou jsem se ocitla vedle Katherine nahoře nad klukama. Dopadlo na nás pár rukavic, kteří ti, jenž se nás nesnažili udržet nahoře, vyhazovali do vzduchu. Zakřičela jsem si společně s ostatními a uvolnila jsem se. V ten moment mnou kolovol jen adrenalin a pocit štěstí, celý náš hlouček zářil radostí.

Po chvilce slávy nás kluci zase spustili dolů k zemi a všichni jsme se nějak snažili zařadit k ostatním. Podle mě nikdo nechápal, co se to tu teď vlastně dělo, jelikož jsme nevyhráli první místo a ani ti pevní neslaví tak jako my. „Postavte se tady a jakmile předvoláte tým donesete jim medaile anebo dárkové tašky, víte jak jsem vám to říkal," nervózně mumlal trenér. Schovívavě jsme se usmály. „Samozřejmě."
„Dáváš medaile, já tašky," rozhodla Kat. „Mně je to fuk," pokrčila jsem rameny. Postupně se vyhlašovaly týmy a až do třetího místa jsem logicky fungovala hlavně jako atrakce pro fotky, protože tašky nosila Kat. Když přišlo na třetí místo, rozdala jsem klukům, kteří předstoupili medaile, Kat tašky, opět jsme se vyfotily, potřepaly rukama a čekaly na následující tým, na který jsme se těšily celou dobu. „A na druhém místě se umístil..." zbytek věty ani nebyl slyšet, protože se naši kluci s křikem vyřítili dopředu a nějakým způsobem se za hlasitého jásání srovnali do řady. Neubránila jsem se úsměvu. Všem jsem poctivě zatřásla rukou a navlekla medaile. Zastavila jsem se u posledního Jamieho a jemně jsem ho plácla po hrudi. „Jste dobří," pochválila jsem ho a on se ušklíbl a medaili si sundal a navlekl ji mně. Chtěla jsem protestovat, ale pak jsem si uvědomila, že proč ne? Seskládali jsme se do menšího útvaru a nechali se tak dvacetkrát vyfotit.

Přežily jsme ještě vyhlášení prvního týmu, slavnostní proslov na konci, rozloučení a utíkaly jsme zpět za klukama. „Jdeme balit."
„Úžasný," povzdechla jsem si. Jamie ke mně dojel a pyšně se na mě usmál, nemohla jsem se rozhodnout, jestli protože byl hrdý na svou výhru v hokeji, anebo na mě, byl to příjemný hřejivý pocit. „Víte, že jste ale nevyhráli," rýpla si Kat. „Já jsem vyhrál tvé srdce Kat a to mi stačí!" prohlásil dramaticky Matyas, objal ji kolem a tlačil ji ven z ledu, směrem k šatnám. Kat se v jeho objetí v ten moment přikrčila... Kdyby jen věděl, jak jí tímto vtipem ublížil. A v ten moment jsem si uvědomila, že netuším, kde je Leo. Bylo mi trapně od večera jsem si na něj ani nevzpomněla. „Madeline? Jsi v pohodě?" zeptal se mě Jamie. „Kde je Leo?" zeptala jsem se zaraženě. „Prý mu ráno nebylo dobře, proč?"
„Takže je na pokoji? Jdeme za ním," odmlčela jsem se a klouzala jsem se směrem k východu, „pojď!" zavolala jsem ještě, když jsem zjistila, že Jamie zaostává.

Leo v pokoji nebyl...
Do pokoje jsme se dostali až tak za půl hodiny, jakmile se Jamie přeměnil zpět do slušně vypadajícího člověka. „Leo ráno odjel dom!" houkl na nás trenér, když procházel kolem. „To se není schopnej rozloučit s týmem?" odsekl Jamie. „Ty moc nemluv Jamie, ty jsi v tom expert, ale já to chápu. Nezapomeňte si sbalit věci!" a už byl pryč. Zavřela jsem oči. „Asi jsem to pohnojila," řekla jsem do prázdného pokoje. „Nepamatuju si co se dělo, ale určitě souhlasím s tím, žes to pohnojila." Prvně jsem na něj vrhla uražený pohled, ale když jsem viděla jak se na mě kření, zavrtěla jsem jen se zvedlým koutkem hlavou. „Pojď balit," chytil mě kolem pasu a odvedl pryč.

Nebudu to tu okecávat, prostě se omlouvám, bylo toho moc a je toho stále moc, ale snad to už bude fajn. Děkuju, že jste tu se mnou vydrželi i po tom, co jste zjistili, že neumím dodržovat sliby. ❤️❤️❤️❤️