Hokejový zápas

Nervozita

     „Bude v pohodě, neboj se," řekl mírně trenér, když uviděl mé zarudlé oči. Stáhla jsem rty v tenkou linku. „Mám vám vyřídit, že Klaus jel také do nemocnice, nejspíš Vám zavolá hned, jak se něco dozví," pokusila jsem se o úsměv. „Madeline, kašli na to, takových zranění je plno, má jen rozbitou hlavu," řekl trenér a já jsem pozvedla obočí, „dobře, má rozbitou hlavu, bez toho jen, Leo je silnej, asi si tento turnaj už nezahraje a nejspíš se za námi vrátí až na posledních pár dní, ale to se někdy stává. To je hokej zlato," chytil mě za ramena a povzbudivě se mnou zatřásl. „Najdi si Katherine a padejte na pokoj, vsadím se, že do deseti minut u vás bude nacpaný celý tým, aby vás mohl uklidňovat..." usmál se a pustil mě. „Zápas se už nedohraje, běžte do šaten," kývl na Jamieho.
Klouzavým a mírně nejistým krokem jsem vyšla směrem ke vstupu v mantinelu a pohledem jsem se snažila najít Katie. Jamie mě dojel a ze zadu mě začal tlačit a já se nechala vézt. Když jsem ucítila jeho ruce, málem jsem sice spadla, ale on mě udržel. „Málem jsi mě shodil!" ohradila jsem se. Žádná reakce... Když jsme byli u mamtinelu zastavil a otočil si mě. „Na pokoji se zamkněte a čekejte až morseovkou vyklepám na dveře SOS,"
„Proč SOS a proč bysme se měly zamykat?" zeptala jsem se. „Aby tam nevlezli všichni a protože SOS je jediný, co umím vyťukat,"
„Jó a jak víš, že umím morseovku?"
„Tipuju," pokrčil rameny. Kývla jsem. „Jsi jak malé děcko." Jamie se zakřenil a chtěl odjet pro ostatní, ale stihla jsem ho před tím ještě chytit za dres. „Řekni to i Matyasovi," poprosila jsem ho. Nadzvedl obočí. „Proč?"
„Nebuď tak sebestředný, co Katherine?" zeptala jsem se a protočila oči nad jeho nechápavostí. „Jasně," mrkl na mě a namířil si to právě přímo k Matyasovi.
Nemusela jsem se s hledáním obtěžovat. Deset minut mého života bylo promarněno ničím. Katherine seděla na posteli s kýblíkem v klíně. „Ahoj Mad," zašeptala. „Nikoho sem nepouštěj," řekla a já jsem zamknula. „Nech toho, Leo je v pohodě," řekla jsem polopravdu. „Doopravdy?" Nakrčila jsem nos. „Ne tak úplně, Klaus ještě nevolal, ale trenér říkal, že se to stává často," za Boha si nemůžu zapamatovat trenérovo jméno, budu ho muset poprosit, aby nosil jmenovku. Katherine kývla. „Bylo tam strašně moc krve," řekla a vypadala, že bude znovu zvracet. „Zatím nejsem přesvědčená o tom, že byl nejlepší nápad sem jezdit, obě jsme strašně, jak to říct, přecitlivělé?" podotkla Katherine. „Já mám krámy, já na to mám právo," odvětila jsem ve snaze o rozptýlení. „Faaakt? Chudáku, já to dostanu až za čtrnáct dní," řekla zase ona.
Najednou se ozvalo zaklepání, poslouchala jsem rytmus, ale morseovka to nebyla. Sedla jsem si tedy na postel a dotočného jsme obě ignorovaly. Ztichly jsme a čekaly, až ho to omrzí. „Holky! No tak, my chceme pomoct!" ozvalo se po né moc dlouhé chvíli z venku. Katherine obrátila oči v sloup. „Jak asi?" zašeptala podrážděně.
Asi za pět minut jsem zkusila kouknout přes kukátko, nikdo tam nebyl, to mě uklidnilo, protože by bylo strašně trapné, kdyby Matyas a Jamie, přišli ve chvíli, kdy tam kluci ještě byli. Možná mi jich bylo i trochu líto. Po nějaké době se konečně ozval očekávaný rytmus. Sekera, ó náš pán, sekera. Znovu jsem doběhla ke dveřím. „Madeline! Neotevírej," sykla Katie, ale ignorovala jsem tentokrát ji. Otevřela jsem a pustila kluky dovnitř. „Jak je?" zeptal se hned Matyas. „Pořád stejně," odpověděly jsme zároveň. „Jak jsi věděla, že to jsou oni?" zeptala se. „Domluvila jsem se s nimi," pokrčila jsem rameny. Ozvalo se odkašlání. „Dobře, oni se domluvili se mnou." Opět se ozvalo zakašlání, tentokrát ale z Matyasovy strany. „No jó, Jamie to celé vymyslel a pak o tom řekl mě a nakonec Matyasovi. Stačí to takto pánům Puntičkářům?" položila jsem otázku a byla připravena čelit upomínkám. „Dobře, pokud to takhle stačilo, musím jít za trenérem, Jamie jdeš se mnou?" Jamie se zmateně ohlédl a já jsem si v duchu představovala jak bych ho praštila. „J-jo, jasně," vykoktal a šel za mnou. „Čau!" křikla jsem a co nejhásitěji zabouchla dveře. „Co u něj potřebuješ?" Jamie mě chytil kolem pasu, jak bylo jeho zvykem. Tentokrát jsem se nesnažila vykroutit a mohla jsem tedy sledovat, jak se pomalu usmívá. Bezděky jsem se podívala na své zápěstí, kde ještě pořád místy šlo vidět Jamieho číslo.
Jamie si mého pohledu všiml a mé zápěstí chytil sám. „A hele, tady jsem někoho okouzlil hned po pár větách rozhovoru. Vážně jsem okouzlující." Zpražila jsem ho pohledem a ruku vyškubla. „Dej mi pokoj," řekla jsem uraženě a Jamie si mě znovu musel přitáhnout. „Ale prosim tě," řekl. „Co že potřebuješ u trenéra?" zastavil se. „Nic, jen jsem z tama chtěla pryč, abych Katherine splnila její přání," odpověděla jsem a podívala se mu nahoru do obličeje.
Natočila jsem se, abych mu stála pěkně naproti. „Když nad tím tak uvažuju, okouzlil jsi ty mě nebo spíš já tebe?" neodpustila jsem si. Jamie mi chytil bradu. „Samozřejmě já tebe," řekl a já jsem ho chytila za tváře a obličejem jsem se přiblížila k tomu jeho. Když jsem viděla, že čeká jen na to, až se posunu ještě kousíček k němu uhnula jsem celou tváří a jenom nosem jsem se omylem trochu otřela o ten jeho a se smíchem jsem chtěla jít dál. „Myslím, že už víme, kdo koho," řekla jsem sebevědomě. Jamie si to ale nenechal líbit. Přitáhl si mě k sobě zpátky a naklonil se ke mě, pak taky uhnul, ale ne proto, aby si ze mě udělal srandu, ale proto, aby mi mohl šeptat do ucha. „Nehraj si se mnou, Madeline Graysonová," řekl tichým hlasem a znovu si mě chytil, stejně jako o nějaký kus cesty dříve, kolem pasu a vydali jsme se zase na cestu chodbou kolem pokojů, myslím, že ani jeden z nás, neměl ponětí o tom, kam jdeme.
Ještě pořád jsem měla na krku husí kůži. „Hele Jamie? Kam jdeme??" zajímala jsem se. „Asi se dívat na hokej, romantika," ušklíbl se. „Víš co je divný," pokračoval, byla to spíš řečnická otázka, ani nečekal na mou odpověď, „hokej miluju, nedokážu si představit, co bych dělal bez něj, nejspíš bych ležel někde zfetovanej a nevěděl ani, jak se jmenuju, ale dívat se na něj je strašně nudný, nechápu, jak to někdo může vydržet sledovat, když ho hraju dělám to co chci, ale když se na něj mám koukat, připadne mi, že ho ti lidi vůbec neumí hrát, dívej třeba tento," ukázal na hráče číslo dva, když jsme se opřeli o zábradlí, „teď měl tolik šancí k tomu dát gól, všude volno a on nic, radši se otočí a jede zpět k vlastní bráně, nechápu to. Prostě se na to nikdy nevydržím dívat," byl do monologu tak zabraný, že jsem ho nechtěla vyrušovat. Jen jsem na něj koukala a usmívala se. Upřímně? Připadala jsem si trapná jak v největším klišé filmu, jak už jsem párkrát zmiňovala, ale v hloubi duše to asi byl vždycky můj sen, potkat někoho jako je on a cítit se aspoň na pár okamžiků takto. Zatřepala jsem hlavou. Jamie pořád něco říkal. Podlezla jsem tedy zábradlí a stoupla si čelem k němu, nejspíš jsem mu zaclonila výhled. Žádná škoda, stejně hráli příšerně. „Vůbec tě neposlouchám, víš o tom?" zeptala jsem se a usmála se. Opřela jsem se směrem k němu. „No, teď už jo," odvětil a olízl si rty. Ať to udělá znovu, prosím. Odtrhla jsem pohled od jeho rtů a podívala se mu do očí. „O čem jsi mluvil?" zeptala jsem se, abych zahnala trapnou chvíli ticha. „Možná o tobě," řekl chraplavě a naklonil se jen o malý kousek doprědu a naše rty se dotkly. Jen jemně se otřel o ty mé a pak čekal. Když jsem se automaticky naklonila dopředu i já, sdělal ruce ze zábradlí a chytil mě za obličej. Políbil mě silně, i když krátce, ale můj tep se i tak stihl zvýšit víc, než kdybych běžela maraton a zorničky jsem měla rozšířené minimálně jako on. Nepustil můj obličej. Jen si lokty zase opřel o zábradlí a se zavřenýma očima tak chvíli zůstal. Já jsem je sklopila a podívla se na špičky našich bot. Chytila jsem ho za jeho ruce na mém obličeji a čekala, co udělá on. Palcem mě pohladil pod okem a ruce stáhnul dolů. „Znáš to tady?" podíval se mi do očí. „Ne?" odpověděla jsem zmateně. „Zase tě zachráním, protože já jo," řekl, chytil mě za ruku a vytáhl ze zimáku ven.

Omlouvám se za odmlku. Jsem strašná :(: