Hokejový zápas

Žárlivost

Trenér vtrhl do šatny chvilku potom, co se zde rozpoutala izolepová válka. „Notak! Děláte si ze mě prdel?" zakřičel, aby si zjednal klid. „Omlouvám se všem, dneska nehrajem tři zápasy, ale jenom dva, spletl jsem se, ale ti všímavější z vás si to už přečetli na stadiónové nástěnce," ušklíbl se, protože věděl, že přesně to, neudělal nikdo z nás, „a holky? Můžu si vás vypůjčit? A vy pohyb! Chystejte se, za chvilu hrajem!" všechny pro jistotu přejel přísným pohledem a pak na nás mávl, ať ho následujem. Vymanila jsem se z Jamieho zajetí, do kterého jsem se dostala během bitky a šla jsem za Katherine.
„Potřebuju jenom aby jste udělaly tady ten rozvrh výsledků jednotlivých zápasů, abysme věděli jak na tom jsme, tady do těch kolonek se bude zapisovat skóre, ale vy jistě chápete jak to myslím... a pak akorát vyplňte tady ty papíry, podle těchto papírů a přijďte se vším tímto na střídačku," mrkl na nás a utekl z místnosti než jsme vůbec stihly otevřít pusu. „Nechtěla bych dělat trenéra... Musí to být oprus," odfrkla si Katherine a koukla se na hromadu papírů před námi. „Madie? Ty jsi graficky nadaná, udělej tu tabulku, já začnu vypisovat ty blbosti," opět rozdělila práci a já jsem se do ní bez protestů pustila. „Máš pravdu, pořád tady lítat sem a tam jak nějaká naspeedovaná raketa by mě fakt nebavilo."
„Mad," Katherine se na mě z ničeho nic vážně podívala. „Co mám dělat? On se mi fakt líbí, ale nechci vypadat jak nějaka nadržená třináctka, vůbec nevím jak se k němu mám chovat," zaúpěla. Pousmála jsem se. „A to se ptáš ty mě? To já jsem ta, která by si tady k tobě měla chodit pro rady," zavrtěla jsem hlavou. „Jo, ty a Jamie, vypadáte spolu strašně přirozeně a nikdo se ani neopováží si do vás rejpnout," zabručela. „Chovej se jako ty, jsi skvělá, když jsi sama sebou a vsadím se, že se mu líbíš úplně stejně..." odpověděla jsem jí to, co byla naprostá pravda a myslím, že s tím byla spokojená i ona.
    Hned, co jsme se tady tím vším nepořádkem prodraly, jsme se rozhodly, že to zde zrovna trochu posklízíme, samozřejmě jen povrchově, abychom nikomu nelezli do soukromých věcí, ale naskládaly jsem třeba tužky a propisky do stojánků, roztrhané a zmačkané papíry nebo obaly jsme vyhodily do koše a podobně. Svůj výtvor jsme shodnotily pohledem. „Stejně tu je pořád bordel, vsadím se, že si toho ani nevšimne," podotkla pesimisticky Katie. Drcla jsem do ní. „Rozhodně zaznamená, že se zde netopí v odpadcích a poházených tužkách, a i kdyby ne, kašli na to, jdeme," vzala jsem hromadu vyplněných papírů a šla jsem. Katherine mě doběhla a odfrkla si. „Jsi nějaká žhavá na to tam jít, nezdá se ti? To se tak těšíš na toho kluka od automatu, nebo co...." zasmála se, aby odlehčila atmosféru a já jsem se na ni cynicky podívala. „Ale představ si to! Co by tomu řekl Jamie?" vykřikla tak, že pokud to neslyšeli na Antarktidě, mohli se považovat za šťastlivce. „Běž doprčic, jenom si toho chci užívat, dokud mě ty zápasy baví. Máme tady na to koukat asi týden, věř mi, že potom už o hokeji nebudu chtít slyšet tak pět let," zakroutila jsem hlavou a podívala se na ni. Ona koukala zádumčivě před sebe. „Musím se u Matyase víc snažit, mám na to jen týden a on bydlí celkem daleko, takže to potom nebude tak snadný." Podezíravě jsem se na ni podívala. „Děláš si srandu? To on by se měl snažit o tebe a jestli nebude, tak je to vůl a nechápu, co na něm vidíš, ale zatím vypadá jako milej kluk," mrkla jsem na ni a rozevřela dveře, teda spíš vrata, která oddělovala šarní prostor od plochy ledu a střídaček. Nalevo byli naši soupeři, a tak jsme logicky šly napravo, kde jsme s úsměvem, předaly všechny papíry trenérovi a zadívaly se na zápas. Byla to remíza 1:1, což se za pár minut změnilo tím, že protihráči dali gól. Dal ho konkrétně jeden kluk, se kterým jsme již tu čest měly. Otočil se kolem dokola a jakmile nás našel pohledem vystřihl pukrle a poslal nám vzdušný polibek. Všimla jsem si jak se naši kluci napnuli a trenér se pousmál. „Koho jste to tady stihly sbalit holky?" zeptal se nás a my jsme obě zčervenali, dokonce i Kat. „Ále, to je jen kluk, kterého chtěla Katherine kopnout mezi nohy," odpovědela jsem a dál sledovala, co se děje. Jeden kluk z našich, který seděl přede mnou, se po větě, kterou jsem před chvílí pronesla, otočil a ukázal nám palec nahoru. Asi schvaloval Katieniny možná až přespříliš násilné metody.
Koukla jsem na hodiny a zjistila, že už za tři minuty bude končit druhá třetina. „Můžu na něj ukázat prostředníček, nebo je to nesportovní chování?" zakřičela Katie na trenéra a podle mě doufala, že to uslyší hlavně dotyčná osoba na ledě, na kterou to bylo mířeno. To se jí, ale víc jak stoprocentně nepovedlo, protozě měl co dělat, aby dostatečně zamachroval na ledě před svým týmem a naštval kluky od nás. „Tobě by to dovolil každý, ale byl bych ti vděčný, kdybys nás toho ušetřila," zavolal trenér zpět a Kat se ušklíbla. Nejspíš by to i tak udělala, ale její pozornost odvedl Jamie, který jel směrem k nám místo, aby se chystal na buly. „Vy toho idiota znáte?" zavolal na nás a zrovna se napil. Pokrčily jsme rameny. „Dalo by se říct, potkaly jsme ho na chodbě," odpověděla jsem, ale Katherine si musela přihodit, „Jo, pokoušel se s námi flirtovat, dokonce nás pozval na tento zápas, jak říkáš, je to idiot," to už ovšem volala spíš na Jamieho vzdalující se záda. Šlo vidět, že je naštvaný.
„Katherine, ty jsi blbá, víš to?" zašeptala jsem směrem k ní. „Já vím, taky uvažuju o tom, proč jsem mu to tak blbě řekla, neboj," zamumlala. „Teď už je nám to prd platný," zasmála jsem se a sledovala, jak na časomíře běžela poslední minuta. Kluci začali hrát agresivněji. V další třetině by mohli dát gól.

Můj odhad byl víceméně správný, akorát gólu jsme se dočkali, v desáté minutě a pak následoval druhý - pět minut před koncem.
Na ledě se právě nacházel náš starý známý i Jamie, což se mi moc nelíbilo, ale musela jsem to přežít. Bohužel, jsem se obávala o špatného člověka.

     Čtyři minuty před koncem Chris hnusně napálil do Lea a přimáčkl ho na mantinel, špatné bylo, že ho přitom zahákovak hokejkou, podkopl mu nohy a Leo proti mantinelu letěl hlavou... Chris mu sebral puk a jel pryč, ale Leo se svalil k zemi a nehýbal se. „Panebože!" vyjekla jsem. Rozhodčí okamžitě zastavil zápas a naši kluci se ke svému kamarádovi postupně nahrnuli. My s Katie a Klausem jsme rychle proběhli přes celý led a prodrali se mezi kluky. „Zatraceně," zaklela Katherine a chytla se za břicho. Leovi spadla helma a rozbil si hlavu. „Já, já - strašně se omlouvám, toto nedám," vyhrkla a utíkala asi na záchody. Klaus ho přejel pohledem a zhodnotil, co se stalo. „Na tady máš telefon, zavolej rychlou. 155. Pak odežeň kluky odsud, ať nejsou tak blízko!" Klaus mi podal mobil a já jsem udělala, co po mně chtěl. „Dozadu, odstupte! Dělejte! Jamie? Jamie! Prosím, ať jdou všichni stranou!" Jamie ihned převzal kontrolu a své spoluhráče i kluky z druhého týmu dokázal přinutit, aby dělali to,co chce on. Já jsem si klekla ke Klausovi. Též jsem zkusila zhodnotit jak na tom Leo je. Nebylo tu moc krve a když se Klaus o Lea postaral, tak jak mohl, nevypadalo to tak špatně. „Záchranka je tu do dvou minut," řekla jsem, „Není to tak zlé, že? Zranění je hlavně povrchové, protože tu není moc krve," zeptala jsem se na půl. „Jo bude v pohodě, dýchá, teď musíme-" nestihl to doříct, protože se sem přihrnula odborná pomoc. Záchranáři si Lea převzali a naložili ho na nosítka. Jeden z nich přišel k nám. „Děkujeme, není na tom zle, má jen slabý otřes mozku, vezeme ho do nemocnice, pak vám zavoláme a domluvíme se s vámi na podrobnějších informacích a postupu," řekl a prohlédl si nás. „Jedu s vámi. Madie, to vyřídí panu trenérovi," Klaus na mě mrkl a šel za zdravotníkem. Já jsem kývla a očima hledala trenéra, který zrovna o něčem zapáleně diskutoval s rozhodčím. Chtěla jsem jít na střídačku, ale všimla jsem si Jamieho jedoucího směrem k Chrisovi. „Zatraceně," zaklela jsem. Točila se mi hlava a ten ruch kolem nepomáhal, ale i tak jsem se pokusila jít směrem k nim. Jamie se zastavil a já jsem se je snažila doběhnout. „Sráči!" Slyšela jsem akorát říct Jamieho a pak chtěl dát Chrisovi pěstí do obličeje. Upřímně? Normálně bych s ním asi i souhlasila a ještě ho nenápadně podpořila, ale Chris se ani nepokoušel uhýbat. Zas takový blbec to nebyl. Teď na něm šlo jasně vidět, že toho lituje, protože by si od Jamieho úplně bez jakýchkoliv známek odporu nechal vrazit. „Jamie!!" zavolala jsem na něj, co nejdřív, abych ho zastavila a pořád jsem k němu utíkala. Jamie se zarazil. Otočil se na mě. „Počkej, nech toho přece," řekla jsem, když jsem k němu doběhla. „Madeline. Málem zabil Lea, myslíš, že si to nezaslouží?!" vykřikl, byl rozhozený. „Vždyť se na něj podívej! On toho lituje, bude ti k něčemu ho takto praštit? On se ani nebrání. Jamie, prosím!"
Stála jsem tam před ním a snažila se ho přimět k něčemu, co naprosto odmítal. „Madeline," řekl, „tys v první řadě měla šanci vidět, co mu udělal, myslíš si že-" Vzpomněla jsem si na to jak tam Leo ležel a z oči mi vytryskly slzy. Teď když ze mě vyprchal všechen adrenalin jsem to nedokázala rozdýchat. „Noták," jeho hlas zněl ochraptěle. „Nebreč," vykašlal se na Chrise a přijel ten kousíček ke mně, aby mě mohl obejmout.
      Když jsem Harrymu řekla, že tady chci jet. Myslela jsem si, že to bude nejhezčí týden mého života, ani jednou mě nenapadlo, kolik toho tady jen během jednoho dne probrečím, jak tenká hranice zde bude bývat mezi smutkem a radostí. Bylo mi ze sebe samotné zle, připadala jsem si jak nějaká ufňukaná bárbínka. Kolikrát už mě tady musel Jamie utěšovat? „Jamie, promiň," omluvila jsem se. „Za co se omlouváš, prosím tě?" podivil se. „Slibuju, že už tady nebudu brecět," řekla jsem místo odpovědi a on se zasmál. „Děláš si srandu? Klidně si tu breč od rána do večera, když tě budu moct utěšovat já a nikdo jiný."
„To znělo dost sobecky," vydechla jsem a radši se ani nenadechovala, protože tady ta hokejová výstroj strašně smrděla zpoceným, nechápu jak v tom mohou bývat. „Možná," odpověděl mi zase on a nějakým způsobem mě v objetí dotlačil před trenéra.