Hokejový zápas

Cesta domů

     S ostatními jsme zašli do kina na nějaký příšerně nudný film a teď sedíme já a Katie v autobuse a jedeme domů. Jediná Katherine bydlí ve stejné části města jako já a známe se už od školky, zbytek bydlí více v centru a poznali jsme se až na škole, teď všichni chodíme do stejné třídy.
     Katie je vysoká brunetka s plnými rty, oproti mně je to modelka a na každém prstu má tak deset kluků. Vždycky, když jdeme někam na zábavu, kolem Katie se motá většina přítomných kluků. Před pár týdny se zrovna s jedním myslím, že tak 20. klukem rozešla a teď tvrdí, že chce být aspoň do třiceti svobodná, to já jediná z nás jsem zatím „chodila" jenom s jedním klukem, nikdy jsem se s nikým nelíbala a o intimnějších věcech se bavit ani nemusíme. Nevadilo mi to, i když už se mi párkrát stalo, že si ze mě kvůli tomu někdo utahoval.
Sice jsem se bavila s nejhezčími kluky ze školy a moje nejlepší kamarádka by mohla být modelka, ale nikdy jsem já sama stejně odvážná, volná a prostě taková jako oni úplně nebyla. Sama o sobě bych ani neřekla, že bych byla hezká. Na můj vkus mám až moc velký nos a nejsem ničím, kromě mých dlouhých blonďatých vlasů, výrazná ani neobvyklá. Moc jsem nepila a v životě jsem do ruky nevzala cigaretu, ale přesto se se mnou ostatní bavili, jakobych byla ta nevíc cool holka z celého New Orleans.
     Katherine se svezla hlava na mé rameno a to ji probudilo. „Ježišmarjá!" zavyla a protáhla se. „Kde sakra jsme?" zeptala se a unaveně na mě pohlédla. „Ještě dvě zastávky, neboj," řekla jsem a opřela jsem si hlavu tentokrát já o její rameno. „Harrymu se líbíš," řekla věcně a já jsem vybuchla smíchem. „Tak to ani náhodou, děláš si srandu?" Katie se začala taky smát. „Jo, vlastně si asi dělám srandu, je víc než jasný, že se mu líbím já," vydechla a dál jsme se společně smály. „Ne-e. Jsi na omylu, má drahá Katherine, je očividný, že je zamilovanej do Leeho," řekla jsem já naoko vážně a pokračovaly jsme v našem záchvatu smíchu, dokud náš autobus nezastavil pár metrů od domu Katie. „Dobrou noc, Madeline," objala mě a vyběhla z autobusu. Zůstala jsem tam samotná a čekala jsem, až můj autobus zastaví o další dvě zastávky dál.

Odemknula jsem si a vešla jsem domů. U mamky v ložnici se svítilo. „Mami?" zavolala jsem a šla tam. „Ahoj zlatíčko," zašeptala, když jsem vešla, „už je pozďe, kde si byla?" zeptala se mně. Usmála jsem se. „Promiň mami, byla jsem s děckama ještě v kině," odpovědela jsem jí. „Jó? A co zajímavého dávali?" zeptala se, místo toho, aby mě okřikla jako ostatní rodiče, protože jsem nedala vědět a podobně. Měla jsem nejlepší mámu na světě, nebylo fér, že onemocněla zrovna ona, ale když jsem to jednou řekla tátovi, odpověděl mi: Kdybys šla do zahrady plné květin, taky bys si utrhnula tu nejhezčí. Měl pravdu... Tady ten citát jsem četla ještě mockrát a pokaždé, když ho čtu, se mi chce brečet. „Vlastně ani nevím jak se to jmenovalo, ale bylo to strašně nudný," řekla jsem a pohlédla jsem na druhou stranu postele. „Kdy se má vlastně vrátit táta?" zeptala jsem se. „Zítra po obědě, broučku," řekla máma a poklepala na volné místo vedle sebe, „nechceš spát dneska se mnou?" řekla a usmívala se jak malá holka. „Jasně, počkej minutku. Skočím se osprchovat a hned přijdu!" zavolala jsem, když jsem běžela do koupelny. Táta byl zase na nějakém jednání a v takových chvílích jsem často spávala s mámou a dělávali jsme si takzvané dámské jízdy, bavilo mě to, v tu chvíli jsem vůbec nemyslela na to, že je máma nemocná, ale jen na to, že je tu se mnou.
     Vrátila jsem se a doslova jsem skočila za mámou do postele. „Harry nás pozval na zápas, v pátek," oznámila jsem jí a ona se usmála. „Vždycky jsem ho měla ráda," řekla, „je strašně milý a hodný, doufám, že už se rozešel s tou strašnou holkou." Zasmála jsem se. „Nebudeš tomu věřit, teda vlastně asi budeš, ale jo, už se s ní konečně rozešel!" řekla jsem vítězně. „To je dobře," řekla máma. Často si se mnou takto povídala o mých kamarádech, nevadilo mi to, byly jsme jako nejlepší kamarádky. „Půjdem už spát, co myslíš?" pohlédla na mě. „Jasně," zívla jsem a zvedla jsem se, abych zhasnula. „Dobrou noc," řekla máma. „Dobrou noc," odpověděla jsem.

Nikdo to nevěděl. Nikdo z mých přátel nevěděl, že mi umírá máma. Nikdo kromě mého táty mě nemohl doopravdy utěšit. A proč? Možná právě proto. Možná právě kvůli tomu, abych nemusela na každém kroku čelit lítostným pohledům. S mámou a tátou jsme tak byli domluvení.
Nevěděl to skoro nikdo.