Hokejový zápas

Na střídačce

Leo na tom byl dobře, tak jo, možná o něco víc jak dobře, byl absolutně v kondici, všechny cviky prostě všechno dělal bez nejmenších známek únavy, zadýchání a podobně, ostatně jako většina kluků. Za to já jsem měla co dělat abych to udýchala, sem tam jsem mrkla po Katie, která byla ve dvojici kupodivu s Matyasem, ale k mé radosti, i když to bude znít škodolibě, na tom nebyla o nic líp jak já.
„Tak dobře! To stačí, teď bude poslední cvik ve dvojici, pak dáme ještě pár nějakých na protažení a jdeme do šaten! Bude to trochu na oddech... trakaře. Odtud po patník, tam jeden - zpátky druhý," vysvětlil trenér. Podívala jsem se na Lea a ten se zakřenil. „To je strašně trapný," řekla jsem a šla ke startu. „Jo je, ale aspoň budu mít...."
„Dokonči tu větu, co budeš mít," pobízela jsem ho, ale marně. „Víš co? To asi nepotřebuješ slyšet. Jdeš první, nachystej se, ať tě můžu vzít," uculil se. „Zatraceně," dřepla jsem si zády k němu a podala mu jednu nohu a pak druhou. Teď mi došlo, co bude mít. Idiot. Propla jsem nohy a tiše klela. Kluci se naopak všichni smáli. „Tak jo!" řekl trenér, nadechl se a pískl. Vyrazili jsme. Upřímně, jsem v tom byla dost marná, ale utěšilo mě, když jsem zjistila, že pár dvojic je na tom ještě hůř jak my. „Teda Madeline, nevěřil bych, že tak ladná dívka jak ty, může být takový poleno," zamumlal. „Drž hubu Leonardo. Ta ladná dívka nemá tréninky pětkrát týdně," osočila jsem se na něj.
Nějak jsem došla až k patníku s vyměnili jsme se. „Teda Leo, nevěřila bych, že takový kluk jak ty, může být těžký jako slon," zkusila jsem mu to vrátit. „Svaly jsou těžší než tuk lásko," vydechl, ale šel, nebo ručkoval, jak se tomu dá říct, pořád dál. Nekomentovala jsem to. Nakonec jsme došli třetí. Což bylo dobré. Postavil se a nastavil dlaně. Plácli jsme si. „Děkuji za spolupráci ma'am," poklonil se a se smíchem se otočil na trenéra. Zvedla jsem jeden koutek úst a pokračovala ve cvičení. Jediné čeho jsem litovala bylo, že jsem si nepřevlékla Jamieho/teď už mé triko, poněvadž jsem ho měla celé propocené.
.....
Když skončila rozcvička s Katie si nás zavolal trenér. Dal nám dva dresy a vyvětlil nám co se bude dít dál respektive co máme dělat my dvě dál. Kluci někam zmizeli a my jsme šli ve volném čase na pokoj, až o třičtvrtě na jedenáct jsme měly přijít k nim do šatny. O půl jsme se zvedly a začaly se chystat k odchodu. Převlékla jsem si triko a oblékla si mikinu, přes kterou jsem přetáhla ten dres, na hlavu jsem si dala obyčejnou černou čepici. Katie vypadala tak nějak podobně... Obuly jsme se a šly. „Hele napadlo tě, že jim teďka děláme v podstatě služky?" Katherine zakroutila hlavou. „Jo, teď jsem nad tím taky přemýšlela, je to hrozná představa," zasmála jsem se. Zaklepaly jsme na šatnu a otevřel nám Dom. Byl teprve v termoprádle a hokejových kalhotech. „Čus, pojďte," řekl a dál se nám nevěnoval. „Tady jste! Hele našel jsem žlutou a zelenou barvu na obličej, udělejte si tam takový ty čárky, bude to hezký!" Trenér nám hodil dvě tužky. Katherine pokrčila rameny a začala mi malovat na každou tvář dvě čáry vedle sebe, pak jsme se prohodily. „Jo a toto je ten pan zdravotník jak jsem vám říkal, budete mu asistovat, kdyby cokoliv potřeboval," zdravotník se na nás usmál a poklepal na svou jmenovku. „Říkejte mi takto, normálně Klausi a tykejte mi prosím vás," baculatý malý asi padesátník, od pohledu sympatický chlapík. Usmála jsem se taky. „Jasně. Madeline. Těší mě," řekla jsem a natáhla ruku. Hned ji přijal a potřásl si jí se mnou. „Myslím, že jestli tyto dvě budou asistovat Klausovi, budu sebou vrážet do mantinelu každou minutu," podotkl někdo z kluků a já jsem zrudla. Ostatní se jen zasmáli a dál se věnovali svému zavazování tkaniček, zapínání helm nebo spravování chráničů. Za pět minut jedenáct jsme odcházeli z šatny, kluci šli první pěkně v řadě a zrovna na led, pak jsme šli my ostatní. Já jsem nesla nosič s pitím a Katie nějaké papíry.
     Došly jsme tam a stouply si na vrchní schodek střídačky vedle Klause. Dostaly jsme sešity a měly jsme zapisovat čísla těch kteří během zápasu vystřelili na bránu a minuty kdy, kdo dal gól, kdo fauloval a podobně, aby to pak mohl trenér zkontrolovat a nedošlo k omylu. Hokejisti z obou týmů se už pár minut rozbruslovali, stříleli na vlastního brankáře a sem tam některý z nich přijel k nám, aby se na něčem domluvil s trenérem. Nasadila jsem si -možná nevhodně - sluchátka a zapnula si tam hodně potichu Nirvanu.
      Zápas začal a musím říct, že pozorovat ho ze střídačky a slyšet všechny povely, které doslova hulákal trenér na své žáky, byl docela jiný zážitek než normálně. Jiný ale lepší. Pohupovala jsem se do rytmu písniček a sem tam zapisovala hráče, jen tak pro informaci... Jamie byl 2x na trestné. Těšila jsem se na to až mu zo budu moct připomnět a dobírat si ho za to, ale na jeho obranu zase, dal také dva góly ze tří, které dali za celý zápas, za tu chvíli, co ho znám, už jsem stihla pochopit, že i přes jeho všechny nálady a postoje, z něj všichni mají respekt, protože je nejlepší střelec týmu a stíhá přitom i obranu. Ano, až dnes jsem zjistila, že Jamie Peterson vždycky dělá obránce, protože zvládá dobře bránit i střílet...
     Ten třetí gól dal Leo, neodpustil si, vítězné gesto a ukázání na nás, čímž si od Jamieho vysloužil naražení do boku, takže se tam pak chvilku pošťuchovali a myslím, že právě tím okamžikem se stali středem zájmu publika. „Hele holky," drcnul do mě Klaus, úplně jsem zapomněla na to, že tady s námi byl, „tady máte letáčky nebo něco takového, kde jsou přeně zvýrazněny naše zápasy, takže chvilku před tím než skončí zápas, běžte k východu a rozdávejte je tam, taky s sebou nezapomeňte vzít-," zohnul se do tašky a začal v ní něco hledat, vytáhl poměrně velkého plyšového orla, „-tohle a hlavně buďte ochotné se kdykoliv samozřejmě s tím orlem a třeba nějakýma děckama vyfotit, aby jsme měli reklamu, hodili by se nám noví sponzoři, ale nebuďte zas moc otravné s těma letáčkama," mrkl na nás a zase se věnoval zápasu. Zdá se mi to nebo se nacházím převážně v obklíčení ukecaných lidí? Nakrčila jsem nos. Katie rozdělila hromádku letáčků na dvě, ale pak na mě koukla. „Hele, mám grandiózní nápad, ty držíš ptáka, já letáčky," zakřenila se a já jsem vzdychla. „Jasně, já budu držet ptáka," Katie se uculovala. „To je božííí," jančila, „vypadáš s ním strašně cute!" Zmáčkla mi tváře a já jsem protočila oči. Fakt někdy nepobírám, jak se můžu bavit s tak energickým a ujetým člověkem.
    Tři minuty před koncem jsme odešly. Stouply jsme si k východu podle instrukcí a začaly se usmívat. To, že měla Katie držet letáčky, byl celkem dobře strategický tah, jelikož ona se svým přirozeným šarmem a schopností flirtovat absolutně vším, co jí vyletí z pusy (i věta, chce se mi srát, od ní bude znít sexy), byla schopná vnutit ten letáček úplně každému, já jsem mezitím sloužila jako fotografická atrakce. Děti se zde fotily se mnou nebo si lidé fotili pouze mě a orla samozřejmě, protože musím uznat, že vypadal fakt dobře, skoro jako živý, sem tam se se mnou fotily i čtyřicetileté maminky a seniorské páry, ale završení celé tady té komedie bylo to, když přiběhli kluci, převlečení, ale s dresem místo trika. „Ó Madeline! Můžu se s tebou vyfotit prosím! Katherine! Že od tebe dostanu podpis na ten divnej papír!" pokřikovali jak malí a nekompromisně se na nás řítili. Kolemjdoucí vypadali ze začátku celkem zmateně, kdo by se jim divil, ale pak to vzali jako vtip. Někteři teda sice začali mručet a neodpustili si jízlivé poznámky. Jeden asi tak padesátiletý chlapík to obzvlášť nesl dost nelibě. Přišel ke mně a začal na mě řvát. „Toto je stadion, kdybych chtěl jít do cirkusu tak si jdu! Nechápu jak si můžete vůbec dovolit-"
     „Hele hele. Máte nějaký problém, nebo se tady s mojí Madie chcete jenom vyfotit?" Jamie mě zachránil. Upřímně takové situace nesnáším nikdy nevím, co mám danému člověku říct, aby se uklidnil a teď jsem neměla daleko k tomu, aby mi začaly téct slzy. Vděčně jsem se na něj podívala. Hodil po mně zářivým úsměvem, který jasně naznačoval: mám to u tebe. Chlapík to ale nevzdával. „Slečinka nemá vlastní pusu, na co tady je? Když ani nezvládne vyřešit tuhle situaci a tímto vaším výstupem, rozhodně nevyřešila problém, na který jsem si stěžoval!" to už si hrotu všimli i ostatní a stoupli si za mě. „Pane, já velice-" Jamie si stoupl přede mě a tím mě umlčel. Něco tomu pánovi pošeptal a ten se s brbláním otočil a odešel. Pár lidí, kteří se zastavili, aby viděli, jak celá situace dopadne, zatleskalo a zapískalo. „Můžeme se nějak s vámi se všemi vyfotit?" ozval se jeden pán a nachystal si mobil. Přikývli jsme a začali jsme se nějak uskupovat do vyfocení hodného objektu.
      Jamie se rozhlédl a když mě mezi svými spoluhráči našel, protlačil se ke mně a objal mě kolem pasu. „Něco mi dlužíš," zašeptal mi do ucha a jak ke mně byl skloněný, chytl mě pořádně a vysadil si mě na ramena. „Ježíš!" uniklo mi, když jsem se snažila držet rovnováhu. Jak to viděli ostatní, vzali na ramena i Katie a hodili nám orla, kterého jsem upustila, chytli jsme ho s Kat, každá z jedné strany a drželi jej uprostřed. Brankář si lehl na zem a nechal na sebe posadit tříletého chlapečka. Ostatní děti nějak kluci pobrali a vyzvedli mezi sebe. „Nemáš zač," houkl Jamie. „A proč bych měla mít?" zeptala jsem se ho skrz zuby, když jsem se usmívala do objektivů.
Ta fotka vypadala úžasně. Nechali jsme se tak vyfotit i od profesionálního fotografa, který měl celou událost fotit a už jsem věděla, že tuto fotku si dám někam nad postel.

Pardon za neaktivitu, ale měla jsem teď celkem depresivní období a na psaní jsem vůbec neměla chuť...

Papirovadivka <333333