Hokejový zápas

Překvapivé setkání

     Vyšla jsem z obchodu, ve kterém jsem si koupila jen obyčejnou pitnou vodu a rozhlédla jsem se kolem, přemýšlela jsem, co budu dělat, protože za tři hodiny mi začínala směna v kavárně a mezitím se mi nechtělo jezdit domů. Chvíli jsem takto stála a čekala, jestli mě něco nenapadne.
     Jinak jmenuji se Madeline Graysonová, je mi 16 a s taťkou a mamkou bydlíme skoro na okraji města New Orleans. Mámě před dvěma lety přišli na rakovinu slinivky a teď už jen pomalu umírá, je to zvláštní, takto to říct, ale je to pravda. Zbývá jí asi rok života, protože na toto onemocnění doktoři přišli moc pozdě.
     Z chmurných myšlenek mě vytrhlo, když mě čísi ruce začaly lehtat ze zadu na bocích, vypískla jsem a otočila se, stál tam samotný Harry Jackson a křenil se na mě, jakobych byla nějaké malé štěně. Hravě jsem ho plácla do ramene. „Harry! Co tady děláš?" zeptala jsem se ho a sledovala jsem jeho pobavený výraz. Harry byl můj spolužák, jenomže dělal brankáře jednomu zdejšímu hokejovému týmu, a proto každou chvíli odjížděli s týmem na několik dní pryč. „Vrátili jsme se dneska ráno a vyhráli jsme 5:3, kdyby tě to zajímalo. Máš čas?" ani jsem nestihla přikývnout a on už pokračoval ve svém monologu dál, „soudě podle toho jak tu postáváš to vypadá, že jo. Pojď, pozvu tě na kafe." Zatahal mě za moje dlouhé blonďaté vlasy a už šel. Neotálela jsem a vydala jsem se za ním, byla jsem ráda, že tu je.„Tak třeba... Co je nového, hmm?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. Harry se pousmál. „Budeš mít radost," řekl a nervózně na mě pohlédl. „Rozešel jsem se s Berenicou," vydechl. Naznačila jsem pusou wow, ale odpověděla jsem mu tak, jak se čekalo. „Uhm, to je mi opravdu líto," zkusila jsem to, ale on do mě jen mírně vrazil. „Ne, není ti to líto," řekl a já jsem přikývla. „Máš pravdu, není mi to ani trochu líto, vlastně bychom to měli jít oslavit!" řekla jsem mu na rovinu a on se konečně zase usmál. Berenica byla Harryho přítelkyně, jenomže s ním chodila jenom, protože byl nejspíš nejhezčí kluk z naší školy, nelžu. Představte si kluka s dokonalou postavou, světle hnědými kudrnatými vlasy, oříškovýma očima a krásným úsměvem a stejně tak jak všichni věděli, že je Harry živý ken, všichni věděli, že s ním chodí jen kvůli vzhledu. Byl prostě moc cool na to, aby s ním barbie Berenica nechodila. Ušklíbl se na mě, ale dál to nerozebíral.
     Za stálého pošťuchování jsme došli až ke kavárně, kam s naší partou chodíváme. Jmenovala se Dream cream a dělali tam tu nejlepší kávu, kterou kdo kdy pil. Líbilo se mi, že jsme šli zrovna sem, protože tady jsem shodou okolností za asi dvě hodiny měla brigádu. Posadili jsme se ke stolu u okna a Harry objednal za nás oba, protože mě znal už příliž dobře na to, aby mi mohl klidně sestavit celý jídelníček na týden dopředu.
     „Mady?"
„Hmm?" odpověděla jsem jen, protože jsem měla pusu plnou šlehačky, která zdobila naši kávu. „V pátek mám zápas, po dlouhé době bude tady a ne někde 164 miliard kilometrů odsud," ušklíbl se a pokračoval, „říkal jsem si, jestli bys nechtěla-"
     „Dáte si ještě něco?" zeptala se číšnice, která zrovna přitančila k našemu stolu. Otázka rozhodně nebyla mířena na mě a i kdybych něco chtěla, vsadila bych se, že by dělala, že mě neslyšela. Harry nasadil ten nejpohrdavější výraz, který dokázal a musela jsem uznat, že se mu vážně povedl, protože kdyby se takto podíval na mě, asi bych se rozbrečela. Očividně mu taky došlo, že té holce je absolutně volné, jestli ještě něco chce nebo ne, ale že ho chce dostat do postele. „Ne," řekl a věnoval veškerou svoji pozornost zase mně. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchem, protože se ta holka urazila a odkráčela pryč takovým způsobem, že by její boky ve vodě byly schopné vyvolat vlnu Tsunami. Jakmile byla dost daleko, začala jsem se strašně smát, Harry mě jen pozoroval a kroutil hlavou. „Tákže, kde jsem to přestal?" zeptal se ve snaze utišit můj výbuch smíchu. „Že máš zápas..." řekla jsem a pořád ještě jsem měla co dělat, abych se znovu nerozesmála, protože ta číšnice na nás od baru začala házet pohledy, které by dokázaly do člověka propálit díru. „Jo takže, prostě bych byl rád, kdybyste se ty a všichni ostatní přišli podívat na můj zápas." Usmála jsem se na něj. „Jasně že přijdeme. Panejo, kdy jsme tě vlastně naposled viděli hrát?" Byla jsem neskutečně nadšená, hokej mě baví a když jsem viděla jak na tom Harrymu záleží, ani mě nenapadlo, že bychom nedošli. „Děkujeme moc za pozvání, Harry!!" Bylo vidět, že se Harrymu ulevilo, když viděl jak mě tím potěšil a přesně v tu chvíli do kavárny vtrhli Katie, Lee a Jasper. Všichni klidně přišli k našemu stolu, teda všichni až na Katie, ta ke mně přiběhla a objala mě. „Překvápkoo!! Přišli jsme ti dělat zákazníky během tvé směny!" Zmateně jsem se podívala na hodinky, ale naštěstí mi do začátku směny zbývalo ještě asi 45 minut.
Katie teprve teď zaregistrovala Harryho. „O můj bože Harry! Ty už jsi zpátky!! Ale počkej, co tady děláte vy dva spolu? Mady? Neříkej mi, že tu máte rande bez nás?!" začala vřeštět a já jsem si nemohla pomoct a musela jsem se začít smát. Harryho to očividně taky pobavilo, protože mu začali cukat koutky. „Hej lidi, poslouchejte. Harry má pozítří zápas a pozór: je tady u nás! Pozval nás, ať se na něj jdeme kouknout!" Všichni se začali usmívat a Jasper pěstí naznačil zabodování. „Ou ou, to je skvělý Jacksone," řekl a praštil ho pěstí do ramene, když kolem něj procházel, aby si mohl sednout vedle mě. Katherine si sedla vedle Harryho a Lee se posadil do čela stolu vedle mě a Katie, takto jsme sedávali vždycky. Jasper mi kamarádsky omotal ruku kolem pasu a zakřenil se na Harryho. „No tak povídej, jak jste hráli?" Harry se opřel na židličce. „Vyhráli jsme 5:3, ale první dvě třetiny jsme prohrávali 3:1..." Lee se rozesmál. „To jsi tak blbě chytal Jacksone?" ušklíbl se a ťukl si s Jasperem. Harry zatřepal hlavou. „Jdi se zahrabat, Lee," řekl. Vymanila jsem se z Jasperova objetí a zvedla jsem se. „Je mi líto, ale musím jít," řekla jsem a ukázala na dveře do kuchyně. Ostatní přikývli. „Mad?"
     „Uhmmm," zamručela jsem. „Hned jak si nasadíš zástěru, dopluj tady k nám, rád bych si objednal!" zavolal Lee na moje vzdalující se záda. Pokývala jsem hlavou.
     Odešla jsem k baru a objala jsem Lenny, byla to tak třicetiletá svobodná žena, která mě zaměstnávala. Byla neskutečně milá a hodná, vlastně byste si ji představili jako takovou tu úplně suprovou tetu, co svoje neteře a synovce strašně rozmazluje. „Ahoj Madeline, kamarádi tě přišli podpořit?" zeptala se, když mi podávala zástěru. Přikývla jsem a otočila se směrem do kuchyně, ale hned jsem svoje rozhodnutí přehodnotila, protože tam stála ta hrozná číšnice. Tázavě jsem se otočila na Lenny. „Jó pardon, Mady toto je Adele, Adele toto je Mady," řekla a kývla na Adele, zkusila jsem se na ni usmát, ale ona se jen kysele zašklebila. Lenny omluvně pokrčila rameny. „Adele tady dneska už končí směna," řekla a zamávala jí. Pokývala jsem hlavou,vzala si tužku a zavázala si jí vlasy do drdolu stejně jako to dělávala Raquel z La casa de papel. Vzala jsem si notýsek a vyrazila jsem ke svým přátelům. „Vítám Vás v kavárně Dream cream, co si dáte? Dnešními specialitami jsou-"
     „Děkuji slečno, já bych si dal ještě jednou to samé co před chvílí a moji přátelé totéž," řekl slavnostním tónem Harry a založil si ruce na prsou. „Přesně tak, ale mně prosím ještě jeden cupcake, Mylady," zazpíval Jasper a já jsem vznešeněpřikyvovala. „A jaký byste rád, pane?" zeptala jsem se. „Hmm on si není úplně jistej, takže doneste tamty dva," přispěla Katie. „A pro Vás něco, pane Lee?" Lee se usmál jedním kouskem úst. „Vás." Ukázala jsem mu prostředníček a se smíchem jsem odešla. Za svými zády jsem slyšela pobavené mumlání a jediné na co jsem se těšila bylo, až mi skončí směna a budu s nimi zase moct někam jít, někam daleko od domova, někam daleko od myšlenek na mámu, poslední dobou je celkem v pořádku a tak se snažím si užívat do té doby, než k ní budu zase trvale připoutaná. Ne že bych mámu neměla ráda, ale představte si jak je náročné vědět, že vám umírá máma a vy u ní musíte pořád být, protože táta musí pracovat ještě víc než dřív, aby pro nás všechny vydělal dostatek peněz, léčba totiž byla náročná a to i v případě, že jsme normálně patřili mezi průměrně bohaté rodiny. Potřepala jsem hlavou a začala dělat kávu.
     Zbytek směny ubíhal klidně, párktát jsem se zastavila u našeho stolu a protože tady dnes lidí nebylo nějak moc, Lenny mi dovolila odejít o 20 minut dříve. Odvázala jsem si zástěru a došla k našemu stolu. „Tak kam jdeme teď?" zeptala jsem se a vyběhla s ostatními s kavárny.

Tak toto byla první kapitola, doufám že se Vám líbila a jestli máte nebo budete mít nějaké nápady na vylepšení příběhu, hned pište!
Vaše Papirovadivka <3