Můj život je biatlon

47. Chvíli doma

Další závody proběhly v pořádku a se svým umístěním jsem byla nadmíru spokojená. Dneska pojedeme do Nového Města, což pro mě znamená DOMŮ. No ale taky skoro konec sezóny. Quentin říkal, že to nemám řešit, ale mě zajímá co bude po sezóně. Právě jsem nasedla do auta a jedeme.

Jeli jsme několik hodin, ale cesta moc dlouhá nebyla. Cestou jsme se stavili na jídlo. Už jsme v Novém Městě a já zase budu bydlet doma. Trenéři mě vyhodili před naším domem a já si odemkla. Lenka asi někde trajdala s kámoškama, protože nepřiběhla ke dveřím. Vešla jsem i s kufrem do kuchyně. Jedte bylo brzo a mamka a taťka byli asi ještě v práci. Udělala jsem si něco k jídlu a zapnul jsem si televizi. Dala jsem ČT SPORT a zrovna tam byl sjezd na lyžích. Tak jsme se chvíli dívala a pak jsem zavolala Quentinovi.

,,Ahoj."
,,Ahoj Terko. Děje se něco?"
,,Ne jen se nudím."
,,Já taky. Nechtěla by ses jít projít? Hotel není tak daleko od vašeho domu a ještě není pozdě."
,,Jasně. Kde máte hotel? Zajdu tam pro tebe."
,,Neměl bych jít spíš já pro tebe? Ale mohl bych se ztratit. Neznám to tu zrovna nejlíp."
,,Tak kde máte ten hotel?"
,,Půjdeš od stadionu k hotelům a ten druhý."
,,Ok, za chvíli jsem tam."
,,Fajn tak zatím ahoj."
,,Ahoj."

Převlékla jsem se, uklidnila jsem nádobí a šla jsem. Ke stadionu je to jen pět minut. K hotelu to bylo dalších pět a za chvíli už jsem viděla Quentina, který stál před hotelem. Vrhla jsem se mu kolem krku. ,,Vždyť jsme se nedávno viděli," řekl. ,,Ale stejně jsi mi chyběl," řekla jsem. ,,Ty mě taky," řekl a políbil mě. ,,Kam chceš?" zeptala jsem se. ,,Ty jsi tu doma," řekl. Nakonec jsme šli do parku a pak jsme šli spát. Doma jsem se přivítala s rodinou. Šla jsem si lehnout a hned jsem usnula.

Ce čtvrtek nás čekal vytrvalostní závod. Šla jsme na stadion a s Makulí jsem se připravila. Mám číslo 5 - moje celkové pořadí vyrvalostním závodě. Také modrý trikot, který přišli rok uz nebudu moct nosit. Jen na začátku. No ale je to za dlouho, tak proč na to vůbec myslím? Šla jsem na schůdky, aby mě očipovali a zamávala jsme do kamery. Pak jsem šla na start. Byla jsem dost nervózní. Opravdu hodně. Za chvíli jsem už startovala.

Skončila jsem čtvrtá. Pak jsem šla s Makulí fandit. No většinu času jsme drbaly. Makule mi práskla věci na Tarjeie a Johannese. Po závodě jsem potkala Sturlu. ,,Bude odveta," řekla jsem. ,,A jaká?" zeptal se. ,,Taky tě někam vytáhnu," řekla jsem a usmála jsem se. ,,A kde? Tady?" zeptal se a ukázal na kopec za stadion. ,,Ne po sezóně si uděláme výlet," řekla jsem. ,,A kam?" zeptal se. ,,Na Sněžku," řekla jsem. ,,Hele to nevyšlápneš. Nevyšlapala jsi ani ten kopec u Osla," řekl. ,,Promiň ale to bylo po závodě. Půjde s náma u Quentina  možná i Makule s Tarjeiem," řekla jsem. ,,Ok. Kdy?" zeptal se ještě. ,,Hned tu sobotu po konci sezóny?" navrhla jsem. ,,Ok. Platí," řekl a potřásli jsme si rukou. Jsme jak sourozenci. Pořád si budeme něco oplácet. Šla jsem to říct Quentinovi a ten souhlasil. Pak jsem šla za Makulí a Tarjeiem a oni řekli, že půjdou moc rádi.

Další dny byly závody. Už jsem byla unavená, ještěže se nejela šafeta a z dvojice a smíšené štafety jsem se vymluvila. Ve sprintu jsem skončila třetí a ve stíhačce jsem skončila první. Štafetami a dvojicím jsem jen fandila s Evkou, Kubou a Adamem.

Poslední závod který se jel byl masák. Mám z něj vždy husinu, protože se bojím, že někomu přišlápnu (nebo někdo mě) lyži a spadneme. V kontaktních závodech se to stává. Mě se to naštěstí ještě nestalo, za což jsem šťastná. Zjistila jsem, že mám i žlutý! Ještě jsem se podívala jak to vypadá u mužů. Sturla, Johannes a Quentin jsou na předních příčkách na sebe úplně natlačení. Sturla je taky první, ale třetí Quentin skoro dohnal Johannese i Sturlu. V Anterselvě to asi bude drama. Budou se k sobě  chovat normálně, ale všude bude to napětí cítit. Jsem na startu s číslem 1 vedle Tiril Eckhoffové v červeném. Pak už se ozve výstřel a vystartovaly jsme.

Jsem druhá a první je Hanna! Pogratulovala jsem ji, převlekla jsem se a šly jsme na ceremoniál. Po něm jsem se s Makulí postavila k trati a fandili jsme. Její Trable jel v červeném s číslem 10. Pak už vystartovali a my jsme fandili z plných plic.

Quentin je první!!! Johannes skončil někde na konci, protože, teď cituju ,,Moje malorážka se mnou odmítla spolupracovat." Jako by byla živá! Sturla skončil desátý, protože mu jeden Rus přišlápnul lyží a než se zvedl, tak to chvíli trvalo. Teď je Quentin v celkovém hodnocení první! No Sturla a Johannes jsou za ním v hned v závěsu. Podívala jsem se na ceremoniál a popovídala jsem si s Quentinem a šla jsem domů. Pokecala jsem s Lenkou a mamkou. Poslední dobou jsme na ně neměla čas, protože bylo dost práce. ,,A pořád jsi s tím Francouzem?" zeptala se mě mamka. ,,S tím co tě dvakrát odkopnul," připomněla mi Lenka. ,,Jo," řekla jsem. ,,A věříš mu?" zeptala se mě se strachem mamka. ,,Jo trenéři ho vzali do parády," řekla jsem. Pak jsem jim řekla co je nového a ony taky. Šla jsem spát brzo, protože zítra v 5 ráno jedeme do Itálie. Je to tam vážně hodně vysoko a já jsem nervózní, protože můžu mít malý glóbus! Dobře i velký, ale ten mě nezajímá. Už jeden mám. Nemusím jich mít 1 000 000. Dobře, bylo by to celkem fajn! A taky bych je neměla kam dávat. Stejně jako medajle, které skončila v krabici pod postelí.

Ráno jsem se vzbudila ve čtyři a zabalila jsem si do malého batohu svačinu. Vzala jsem si kufr a čekala jsem před domem na auto. Přijeli za chvíli a jeli jsme do Itálie.

Po hodně hodinách jsme přijeli do Itálie. Je 17 hodin. Na cestách bylo hodně kolon. Šla jsem s Evíkem do našeho pokoje a na chvíli jsem si zdřímla.

Good morning 🇬🇧
Vždycky když napíšu novou kapitolu, tak se divím, že jich je tolik!