Můj život je biatlon

36. Lochnesská příšera nebo Yetti?

Dneska se jede vytrvalostní závod! Sakra! Cítím se strašně a taky tak vypadám. Mám kruhy pod očima a není mi dobře. Naplácal jsem si na obličej make-up (ten od ségry z minulých vánoc) abych vypadala jako člověk a ne jako lochnesská příšera. Běžela jsem na snídani a snědla jsem jen jablko, které hned šlo ven. Šla jsem na stadion, venku se mi udělalo líp. Došla jsem za trenérem. ,,Dobré ráno," řekla jsem. ,,Dobré ráno Terko. Od kdy používáš makeup?" zeptal se. ,,Ráno jsem vypadala hrozně, nechci aby si diváci mysleli, že jsem yetti," řekla jsem. ,,Aha tak si pojeď okruh. Pak jedou muži takže budeš mít pauzu a potom bude nástřel," řekl. ,,Jasně Trenére," řekla jsem, vzala jsem si běžky a jela jsem. V půlce cesty se mi udělalo špatně, tak jsem sjela z tratě a vyzvracela se. Bylo mi hodně špatně, tak jsem si sedla a usnula jsem.

,,Jsi v poho?" zeptal se mě Quentin. Byla jsem u francouzského doktora. ,,Jo jen mi je zle, ale to bude dobrý. Kolik je hodin?" zeptala jsem se. ,,Jedenáct," řekl. ,,Nemáš jet závod?" zeptala jsem se. ,,Vždyť jsi tam ležela celá zmrzlá! Přece jsem tě tam nemohl nechat!" řekl. ,,A teď se na tebe podívá nás doktor," dodal a zavolal doktora.

,,Je to jen střevní chřipka," řekl a já si oddechla. ,,Pojď, odnesu tě do pokoje a budu tam s tebou," řekl Quentin a odvedl mě do pokoje. Právě muzi dojeli závod. ,,Vážně ses neměl obtěžovat," řekla jsem. ,,Hele já ti nechtěl jít na pohřeb a ani nechci," řekl. ,,Díky moc," řekla jsem a obsah mého žaludku musel ven. I když už nemělo CO ven.

Další dny Quentin trénoval a po tréninku byl u mě. V sobotu mě doktor prohlásil za zdravou a mohl jsem jet vytrvalostní závod. Super.

První kolo je pohoda jahoda. Na první střelbě zastřílím přesně a jedu další kolo. Sice moc nemůžu, ale to zvládnu. Zvolním tempo a jedu za Knottenovou. Na střelnici zaujmu polohu střílím. První čtyři rány byly centrové a poslední byla kalibr, ale spadla. Naštěstí a já jela dál. Už mi docházely síly. A to mě ještě čekají dva okruhy! ,,Terko! Do toho! To dáš! Zvolni ať ti nedojde energie!!!" křičel na mě Quentin. Já zvolnila a jede se mi líp. Na další střelbě všechny rány doletí do cíle a já pomalu běžím do trati. ,,Terez, zrychli jsi 50!" křičel na mě někdo z realizáku. ,,NE! NEZRYCHLUJ! NA KONCI NEBUDEŠ MÍT ENERGII!!!" křičel na mě Quentin. Dala jsem na Quentina. Sice na mě budou trenéři naštvaní, ale já nechci zkolabovat. Na další střelbě jsem za chvíli, odložím hůlky a začnu střílet. První rána, trefa! Další také. Jedu poslední okruh a už vážně nemůžu. ,,Terko! To dáš! Hlavně VYTRVEJ!" řval na mě Quentin. Já jsem se rozjela. Sice ne moc rychle, ale taky ne tak, aby si ze mě jedna Ruska utahovala. Byli jsme spolu v juniorech a ona šla do SP až tento rok. Do cíle jsem dojela dvacátá. Šla jsem se přecvléct do buňky a když jsem se šla podívat na výsledky, byla jsem 24! Na to, že jsem ještě včera zvracela je to úžasné. První skončila Tiril, druhá Marte a třetí Lis.

Jedou muži. Quentin už jede poslední kolo. Jsem u kopce a Quentin práce přijíždí, ale už nemůže. ,,Do toho! To zvládneš! Hlavně vytrvej s nevzdej se!!!" křičela jsem na něj. Pak jsem běžela do cíle, abych ho viděla. Dojel prozatím na šestém místě! Šla jsem mu pogratulovat. Nakonec skončil devátý a šli jsme na hotel. Tam jsme seděli na posteli a smáli se jednomu vtipu. Quentin mi dal ruku na rameno. Políbil jsem ho. On mě taky. Polibky byly čím dál vášnivější. Nakonec pryč putovalo naše oblečení.......

Ráno jsem se vzbudila vedle Quentina, který ještě spal. Štafetu jedu za tři hodiny. Šla jsem že sebe udělat člověka, což znamená učesat si vysoký culík a obléct si něco hezkého na snídani. ,,Dobré ráno Terez," řekl mi Quentin. ,,Dobré," řekla jsem.

Chvíli jsme si povídali a pak jsme šli na snídani. Makule nikde nebyla. Nikde. Co se stalo? Byly jsme nej kámošky a teď tu ani není? Rozbrečela jsem se. ,,Co je Terko?" zeptal se mě Quentin. ,,Nevím kde je jako, poslední dobou se spolu ani moc nevídáme. Já nevím co se stalo," řekla jsem. ,,Půjdeme ji najít, jo?" zeptal se. ,,Ok," řekla jsem a šla jsem si obléct bundu. Šli jsme ven. Hledali jsme okolo hotelu i v ostatních hotelech. Nikde nebyla. Šla jsem za trenérem a ten řekl, že dneska nepojede štafetu! V hledání vytrvám a vydám se do lesa. ,,MAKU!" hledám ji všude. Proč nikde není? Počkat! Vždyť ji můžu zavolat!
,,Maku?"
,,Copak je?"
,,Ty žiješ. Kde jsi? Strašně jsem se o tebe bála!"
,,Jsem v nemocnici."
,,Co se ti stalo???"
,,Jen strašně foukalo a já zakopla a pořádně jsem si nabila. Šili mi to."
,,Pane bože! Po štafetě za tebou zajedu."
,,Jo čau."
,,Čau."

Štafetu jsme odjely celkem v poho. Skončily jsme sedmé. Na muže jsme nezůstaly, jeli jsme za Makulí.

V nemocnici jsme se Makule taky na všechno možné. ,,Jak se ti to stalo?" zeptala se Evča. ,,No ono hrozně foukalo a já jsem vyletěla z tratě," řekla. ,,A co ti vlastně je?" zeptala se Lucka. ,,Měla jsem otřes mozku ta tady mi to šili," řekla a ukázala na jesno místo na hlavě. ,,Jak ti je?" zeptala jsem se. ,,Už je to lepší," řekla. ,,Jen mě strašně bolí hlava," dodala. ,,Tak to tě tu necháme," řekla Jess. ,,Můžu dál?" ozvalo se za dveřmi. ,,Jo jasně," řekla Evka. ,,Ahoj," za dveřmi stál Tarjei. ,,Ahoj Tarjeii," pozdravily jsme ho všechny naráz. ,,My už půjdeme a necháme vás tu o samotě," řekla jsem, chytla holky za ruku a odvedla je ven. Šli jsme zpět na hotel. Bylo už pozdě a zítra se jedou smíšenky.

Je ráno a já se připravuji na závod. Štafetu jede Lucka, Jess, Kuba a Michal. Já jedu s Mikulášem dvojici.

Dnešní kapitola je trochu kratší. Snad neva. Mám tu na vás takovou otázku.

Jaký je váš nejoblíbenější předmět ve škole?
Ani nevím, proč se na to ptám. Prostě mě to tak napadlo.
Já mám nejradši Dějepis, Angličtinu a Matiku.
Příští rok se těším na Francouzštinu.
Au revoir 🇲🇫😂🤣