Temná odvaha

Tajemný balíček

Pansy Parkinsonová seděla v křesle, když jí přišel ten balíček. Vlastně ani netušila, co by měla čekat, když jí nikdo nepsal. Rodinu pozbyla již před mnoha měsíci, přátelé jí dopisy neposílali, tak možná proto měla být podezíravá už ze začátku.

Mohl jí snad psát Draco? Copak by vůbec věděl, kde najde brk a inkoust? A navíc teď si jistě užíval na své vytoužené dovolené. Pansy si nedělala iluze, že by jí vůbec kdy napsal. Stejně jako by ona nepsala jemu. Takoví už byli a jejich přátelství fungovalo na stejné vlně.

Kromě Draca měla i jiné přátele. Třeba Blaise, ale ten by jí napsal tak maximálně nekrolog do novin. Stejně jako Goyle, u kterého by se dívka divila, že by vůbec psát uměl. Stále měla živě v paměti tu chvíli, kdy si vecpal do chřtánu celý vepřový steak a nějakým záhadným způsobem ho dokázal i rozkousat. Do teď se v Pansy obracel žaludek, když na to myslela.

I tak ale vstala a otevřela sově, která s nadšením vlétla dovnitř. Sovu nepoznávala. Šlo o středně velkou sovičku, kterých byl bradavický sovinec plný. Jenže tahle nemusela být nutně z Bradavic. Vždyť kdo z Bradavic si pamatoval Pansyno jméno? Jedině tak profesorka McGonagallová, tedy ředitelka. Učitelé na dívku jistě zapomněli a možná to tak bylo dobře. Ony dva roky jsou dlouhá doba a Pansy nijak netoužila připomínat svoji maličkost někomu na potkání.

„Co mi neseš?" zeptala se sovy, která jí ale nemohla odpovědět. Postavila jí na stůl ale balíček, ve kterém mohlo být úplně cokoliv. „Kdopak tě poslal?" mluvila dívka dál k sově, která na její osobu ale už dávno kašlala a letěla k oknu, odkud se vydala pryč. Odesílatel očividně nechtěl odpověď.

Pansy si povzdechla a podívala se na obyčejnou hnědou krabici převázanou provázkem. Co jen mohlo být uvnitř? Možná si z ní vystřelila Daphné nebo Astorie, to by jim bylo podobné. Vždycky si z ní rády udělaly legraci, když jim na něco skočila. Pansy ale nebyla hloupá, takže si spočítala, že něco takového by jistě neudělaly. Ony by to neudělaly anonymně.

Měl balíček vůbec nějaký podpis? Dívka vzala do ruky krabičku a nejistě s ní zatřepala ve vzduchu. Vevnitř cosi zarachotilo, ale to bylo všechno. Pansy prohlédla celou krabičku. Jen hnědá, žádný podpis nebo ukazatel na toho tajemného člověka, co jí něco posílal. Byla s každým okamžikem napjatější a napjatější.

Opatrně zatáhla za kousek provázku a nechala ho sjet z obyčejné hnědé krabice. Prsty se jí samým vzrušením třásly, jak otevírala víko. Vždy pečlivě upravené a nalakované nehty skoro nedokázaly vydržet v klidu. Pansy otevřela balíček a naklonila se nad něj.

Vytřeštila oči a ucouvla, jenže bylo pozdě. Z balíčku vypadl zmrtvělý šlahoun jakési rostliny, který se začal postupně měnit v prach. Pansy pocítila píchnutí v dlani. Jako ve zpomaleném záběru pohlédla na ránu, kterou jí rostlina uštědřila. Najednou nedokázala pořádně zaostřit zrak. V posledním okamžiku to pochopila, jenže všechno zčernalo dříve, než se o ta slova mohla podělit se svým prázdným bytem.

***

„Co se stalo?" zaječel na celou bílou chodbu Blaise Zabini, dlouholetý přítel právě této Pansy Parkinsonové. Za ním postávaly dvě dívky, které si až na barvu vlasů, byly až neskonale podobné. Modré oči jako studánky do jejich duší prozrazovaly strach o svoji kamarádku.

„Uklidněte se, pane Zabini, vaše kamarádka bude v pořádku," odpověděla s nezájmem žena s deskami v rukou. Dívala se na slova Pansy Parkinsonová, pokoj dvě stě dvacet, zvýšená ostraha. Poklepávala nehty o hranu desek se jmény všech pacientů a jejich pokoji, zatímco se dívala na trojici značně nelibě.