Temná odvaha

Největší zvěrstva pácháme ve jménu lásky

Ve chvíli, kdy práskly dveře, Hermiona nadskočila snad tři metry do výšky. Málem se opařila vodou z konvičky na čaj, načež ji naštvaně odhodila a vyběhla do předsíně, aby se podívala, kdo se jí to vloupal do bytu.

„Rone?" zkusila to natěšeně, ale sama si říkala, jaká je to hloupost. Odjeli včera, proto nemohla čekat, že by se jí vrátil hned teď. Ale i tak doufala. Doufala, že když si vezme volno z práce a bude předstírat, že je stále víkend, nezamešká ho. Kdyby náhodou přišel, ona tu bude.

„Těsně vedle," houkla ode dveří dívka, jejíž hlas Hermionu vytrhl ze smutnění.

„Kde jsi byla?" vyjekla na ni Hermiona, skočila doprostřed předsíně jako superhrdina na kokainu a kdyby měla v ruce zbraň nebo hůlku, jistě by přicházející zrzce vydloubla rozčilením obě oči. Ginny také před jejím zjevem o krok ustoupila.

„Ehm, že bych přišla jindy? Až se ti kolečka v hlavě zase sepnou?" zkusila to s pozvednutým obočím, ale Hermiona vrtěla hlavou.

„To se opovaž, z tohohle bytu nevyjdeš, dokud mi nepovíš, kde jsi byla, co jsi tam dělala a proč jsi se, kruci, vrátila," zatarasila jí dveře ven, do kterých by ale vykolejená Ginny stejně netrefila, jak ji to překvapilo.

„Spíš mi řekni, co ty jsi dělala? Vypadáš hrozně," zavrtěla hlavou a vydala se do kuchyně jako vždy. Chovala se tu prostě opět jako doma. Hermioně začalo pomalu docházet, že se tu zrzka nejspíše zabydlí opět natrvalo. A kupodivu jí to příliš nevadilo, aspoň tu nebude sama.

„Prostě jsem posledních pár dnů nebydlela tady. Možná jsem přespala u Munga vedle Malfoye. A možná jsem jednou večer trávila příliš mnoho času, možná jsem vyslechla věci, co nikdo jiný neví. Možná se teď kvůli tomu cítím maličko provinile a strašně se mi stýská po Ronovi. A možná ti teď celou dobu lžu a budu doufat, že mě nezabiješ," zakončila to kudrnatá dívka a s obavou se zadívala na svoji zrzavou kamarádku.

„A teď já," začala zvesela Ginny. „Před pár dny jsem se možná dostala na úplné dno. Možná jsem seděla čtyři noci na louce, kde se konalo mistrovství famfrpálu. Možná mě odtamtud zachránil Zabini jako už mnohokrát předtím. Možná teď bydlím u něj a možná se při loučení stalo něco moc divného. Nebo teď jen vyprávím příběhy a čekám, že mi to sežereš," ušklíbla se Ginny.

„Co divného?" začala okamžitě vyzvídat Hermiona.

„Nenapijeme se na to?" převáděla téma jinam Ginny, ale Hermiona vrtěla hlavou.

„Co divného?" zopakovala zřetelněji, aby ji zrzka správně pochopila.

„Já myslím, že víno je vážně skvělý nápad. Nic tvrdšího tu asi nemáš, co? No, že se ptám, vždyť jsi Hermiona Grangerová, jak bys mohla. Do háje, kde máš vývrtku? Jsi to tu přestavěla za dobu mojí nepřítomnosti?" mluvila páté přes deváté, aniž by si pořádně uvědomovala, co říká. Při tom hledala víno, pak vývrtku, nakonec skleničky a celou dobu se snažila vypadat, že má moc práce.

„Ginevro, neštvi mě," zavrčela na ni Hermiona, ale Ginny si opět vzala slovo.

„Jo a nevadí, že jsem dneska pozvala návštěvu? To mi neuvěříš, jak k tomu celému došlo," začala příběh, ale Hermiona ji zarazila už v počátku.

„Ty sis ke mně domů pozvala návštěvu?" vrčela hrozivě temně a děsivě Hermiona, zatímco Ginny bezstarostně pokrčila rameny.

„Já ti povím, jak to bylo. Jak si teď žiju z bytě Zabiniho, sem tam ke mně někdo zavítá a já se jen nestíhám divit, kdo to všechno chodí rušit jeho klid," ušklíbala se, ale jeho klid ji ani v nejmenším nezajímal. Už neříkala, že s každým zazvoněním včerejšího večera, noci i dne vybíhala natěšeně ke dveřím, že doufala, že už to skončilo. Že se modlila, aby za dveřmi stál majitel toho bytu.