Temná odvaha

Bolesti hlav, srdcí a tak různě

Sobotní rána se obvykle nesla v duchu příjemných rozhovorů u snídaně nebo aspoň dobré kávy, ale dnešní ráno bylo známé svojí bolavou hlavou a kocovinovým pohledem. V domě Greengrassových se probudila Astorie zcela sama. Cítila, že se jí motá hlava ještě ze včerejšího zapíjení tak chytrého rozhodnutí jako toho, že nechala být Draca Malfoye.

O pár kilometrů dál vyspávala ve své posteli Hermiona, kolem ní to vypadalo jako po velice divokém večírku, zatímco jeho organizátorka odešla již před dlouhou dobou do říše snů. Hermiona nikdy nebyla zrovna typ na opíjecí párty, včera si ale udělala jednu soukromou jen pro sebe. Pila za to, že byla tak hloupá, i za to, že jí Ron teď odmítl věřit.

Ron se naproti tomu probudil naprosto střízlivý a svěží. Přemýšlel, čím tak může strávit sobotu, ale domů se mu nechtělo. Raději se vydal za svojí prací. Vyslýchat osoby blízké Pansy Parkinsonové byl přece jeho úděl, proto vyrazil zpět k jejímu bytu.

Zaměřme se tedy na něj, když vcházel do míst, kde byla Pansy napadena již dvakrát za tak krátkou dobu jako byl necelý měsíc. Ron pomalu procházel kolem toho místa, až mu bylo líto, že to všechno tady začalo. Nelitoval ale kvůli jedné věci, kvůli Harrymu. Harry, jako by snad tu hrůzu toho všeho ani neviděl, v poslední době docela zářil úsměvy. A Ron měl nemalé podezření, co bylo tou příčinnou.

Když procházel kolem vedlejšího bytu, zarazil se při pohledu na jméno na zvonku. Pousmál se a zazvonil. Aspoň si dnes spraví náladu, když už nic. Rozhovory s havraspáry totiž dokázaly uklidnit skoro neskutečným způsobem.

Dveře se otevřely a vpustily dovnitř Ronův pohled. Ten padl na dívku stejně starou jako on sám, i když byla o necelý rok starší, s dlouhými černými vlasy a stejně temnýma očima. Rysy Asiatky byly patrné na první pohled. „Rone?" zeptala se dívka nevěřícně, ale nakonec se usmála a pozvala ho pokynutím ruky dál.

„Cho, rád tě zase vidím," zasmál se zrzek a nechal se zavést do obývacího pokoje. Cho urychleně schovala jakési papíry ze stolu a pozvala Rona na ranní čaj.

„A jak se ti vůbec vede v mudlovském světě?" vyptával se zvědavě. Cho z kuchyně odpovídala.

„Ale docela dobré. Je rozhodně lepší než ten kouzelnický, dřív jsem to neviděla, ale je to pravda. Nikdy tam nebyl žádný Ty víš kdo," usmála se. „I když ani tam to nebylo bez poskvrnky," zamumlala trochu vyhýbavě.

„To si dokážu představit. Kouzelníci mě teď pěkně štvou. A kouzelnice hlavně," dodal, protože s nimi měl vždycky jen problémy. Cho pozvedla obočí, aby to rozvedl podrobněji.

„Hermiona, Greengrassová, Ginny, Parkinsonová, všechny mě děsně štvou," nerozváděl to blíž, jen tak nějak zakroutil očima, až se Cho divila, že po tomhle pohybu byl ještě schopný něco vidět.

„Co přesně ti tak vadí? A zrovna na Hermioně," dodala a začala tak tím nejtěžším.

Ron si povzdechl a upil ze svého čaje. „Málem mě podvedla s Malfoyem," vybalil na Cho bez jediného slova přípravy, načež černovláska překvapeně vyprskla čaj, spadla ze židle, na níž elegantně seděla, a ještě na sebe převrhla konvičku s horkým čajem.

„Přesně," podotkl Ron, když se Cho ošetřila a očistila hůlkou.

„A neděláš z toho zase jen něco víc? Jako tehdy, když si začala s Krumem. Nebo McLaggen a ty jeho řeči. A nebo to, jak se pokusila o to, abys žárlil, a zkusila to na toho barmana? Ty vaše hádky byly vážně skvělé, ale začínám mít pocit, že tohle není jedna z nich," posmutněla, protože pochopila, že se mezi nimi možná něco skutečně děje.