Temná odvaha

Profesor Longbottom a mafián Nott 2/2

„Nemůžu uvěřit, že je to tu stejné," zamumlala Pansy a rozhlížela se kolem. V Prasinkách to žilo stejně jako vždycky. Lidé procházeli vesele ulicemi a zdravili se navzájem, děti si hrály kolem a život šel dál. Nic se tu nestalo, nikde nikdo nekřičel a ani jeden mozkomor se nepokoušel zničit celý obraz dokonalosti.

„No jo, žije si to tu trochu vlastním životem," pokrčil rameny Harry a zamával na madame Pacinkovou, která ho hlasitě pozdravila. Prošli kolem Medového ráje a Pansy začínala mít pocit, že jít po boku Vyvoleného není život pro ni. To už by se raději opět zavřela v chatě.

„Dobré ráno, Harry. Stavíš se dnes večer?" přeptala se ho mile madame Rosmerta, která jen kvůli němu vyšla do teplého rána červencových dní. Harry se pousmál. 

„Dnes bohužel ne, jsem tu pracovně," zamával na ni stejně jako na madame Pacinkovou.

„Líbají ti i boty?" zeptala se ho mile Pansy, když Harry zamával nějakému muži, kterého dívka ani neznala. Harry se k jejímu údivu nezamračil a nebručel jako ve dnech předtím, ale normálně začal hrát její hru s ní. 

„Závidíš, Parkinsonová?" ušklíbl se, když se na něj usmála další žena.

„No tobě zrovna," bručela. Vědomí jí ale říkalo, že tohle kolo prohrála. Harry byl dnes ve formě, proto ho nějaká Pansy nemohla porazit. Společně byli na cestě k bráně bradavického hradu, který jim bude milostně otevřen, což Harry zařídil, Pansy ani neví jak.

I na známých pozemcích bylo všechno jiné. Červenec v Bradavicích ještě nikdy nezažila, proto se dívala na to, jak z Hagridovy hájenky stoupá kouř a zevnitř se ozývá psí štěkání. Ani Zapovězený les nevypadal tak temný. Na jezeře se leskly první paprsky slunce a odrážely se od vodní hladiny. Pansy to tu takhle neznala. Tráva se sice zelenala ale úplně jinak než během června nebo září. Tohle bylo prostě zcela jiné období.

„Fascinující, že?" rýpl si do ní Harry, když Pansy omylem shodila svoji kamennou masku a rozhlížela se kolem dokonce se zájmem. Nebyla tu přece dva celé roky, vlastně se sem nevrátila po tom, co uviděla sutiny a rozbořené stavby. Ji tehdy čekalo soudní líčení a mnoho dalšího, takže na tohle místo neměla ani pomyšlení.

„Je to zvláštní bez toho, abych na sobě měla hábit a po boku svoji partičku," zasmála se vlastnímu dětství. Harry se musel také pousmát. 

„Podívej, i vrba mlátička se uzdravila," zasmála se dívka a ukázala na strom, kterého si všimla teprve teď. Pak si ale uvědomila, co udělala, a rychle ruku stáhla zpět. Odkašlala si a zatvářila se vážně.

„Chceš se podívat blíž?" zasmál se Harry a vedl Pansy podél jezera až k vrbě. Ta se jen tak líně houpala ve větru a ševelila. Pansy okouzleně přešla skoro na její dosah, ale dávala si pozor, aby se nepřiblížila příliš. Harry se nad tím musel pousmát.

„Věděla jsi, že když stlačíš tenhle suk, tak se vrba zastaví?" hrál si opět na chytrého, načež ho Pansy vyzvala, aby jí to tedy ukázal. A Harry se nenechal dlouho přemlouvat. Popadl první klacek a stlačil jím onen suk. Vrba se skutečně zarazila v pohybu a nečinně vyčkávala, až se k ní Pansy přiblíží.

„Mám se bát, že se mě pokusíš odpravit tímhle?" ušklíbla se, ale už vykročila ke kmeni. Přejela prsty jemně po kůře stromu. „Když jsem ho viděla naposledy, tak hořel," vzpomněla si dívka na chvíli, kdy se pokoušela dostat z hradu pryč. Harry také zvážněl.

„Proč vlastně nemáš v zápisu, jak jsi bojovala proti smrtijedům?" nechápal. Zrovna ona by si to tam dát mohla a kdyby to udělala, možná by se na ni teď pohlíželo mnohem lépe.