Temná odvaha

Děti a jiná stvoření

To ráno by se dalo popsat jako zběsilé pro všechny. Draco se nevrle převaloval v hotelu a ve snech plánoval velký masakr aspoň motorovou pilou, neb ho Astorie doháněla k šílenství už i v noci, Ginny se naopak vyspinkala dorůžova, u Blaise se totiž rozvalovala na gauči a bylo to mnohem pohodlnější než u Hermiony na balkóně. Blaise se zase těšil z pohledu, jak oné zrzce hodil do vlasů pavouka a čekal, kdy si toho Ginevra všimne. To měla za toho kocoura!

Hermiona musela do práce, proto se usmívala mnohem méně než Ron, který už od rána zářil samým štěstím. Už od rána se cítil skvěle a s úsměvem vítal nový den, čímž lezl Hermioně děsně na nervy. Dívka ale neměla to srdce ho odmítnout už jen z toho důvodu, že jí to přišlo i částečně roztomilé. A vlastně takhle se řídila celým životem.

Astorie zase od rána práskala se vším, co jí přišlo pod ruku, nakonec málem urazila hlavu Daphné, co se pokoušela vejít dovnitř. Daphné tak na dokonalých blond vlasech přistál kýbl barvy, na což jí Astorie řekla, že čekala toho idiota, co už tu nebydlí a bydlet nebude. Daphné se naštvaně ohradila a oznámila Astorii, že je koza. Mladší sestra práskla hrníčkem, až urazila ucho z porcelánu, a následně už pouhým kalíškem hodila po Daphné, která se dala na ústup.

Nejzajímavější ráno bylo ale u Pansy doma. Její byt teď skýtal mnohá tajemství, třeba i Harryho maličkost v pokoji pro hosty. A tato maličkost právě vařila čaj v kuchyni, zatímco Pansy beze slova smažila slaninu s vajíčky. Chovali se stejně jako v domě u moře, jen v tom chyběla jakási pohoda nebo rivalita. Dnes v tom postoji byl čistý chlad a nezájem.

„Středně propečená," položila talířek se slaninou před Harryho. Ten pokývl hlavou na znamení díků. Otázka se mu drala na jazyk, ale on ji nakonec spolkl. Bylo přece jedno, jak Pansy ví, jak přesně má vypadat slanina. Raději se zaměřil na svoji část snídaně.

„Z bylinek jsi tu měla už jen meduňku," přisunul jí hrnek. Pansy tedy poděkovala a stejně tak nevyslovila tu otázku ohledně čaje. Měla jich přece spoustu a hned vedle sebe, proč Vyvolený lhal, že tam jiné nebyly? A proč vybral ten, který měla Pansy nejraději?

„Dneska musím za Andy," začal Harry. Pansy pouze přikývla, ale nic neřekla. Nějak ani neměla co. Nebo spíš, nic z toho, co by chtěla říct, se nehodilo. Byl to přece její bystrozor na ochranu, to se neslušelo. Návrat do reality vrátil i ji, takže už věděla, že se nesmí nechat donutit mluvit o svém pohledu na svět. Co do něj vůbec Harrymu bylo? Tedy, Potterovi, samozřejmě.

„V kolik vyrážíme?" omezila se na obecně neutrální otázky dívka. Harry se zatvářil na okamžíček trochu nejistě. Pansy si toho samozřejmě všimla, ale copak se slušelo, aby se vyptávala? To by přece neměla.

„Nemyslím si, že by na tebe Andy zareagovala zrovna nadšeně," rozhodl se nakonec říct onu větu. Pansy na okamžik ztuhla. Její výřečnost se vracela a s každým okamžikem hrozilo, že se jí slova začnou hrnout z pusy jako snad nikdy předtím. Byla najednou neskutečně naštvaná. Zároveň však pocítila cosi nového, ne neznámého, ale dlouho potlačovaného. Mrzelo ji to. Nechtěla se začít litovat, proto se raději rozhodla pro ten vztek.

„Jasně, protože já jsem jen smrtijed, kdežto vy jste ti z dobré strany, přesně tak," zvedla se naštvaně od stolu a nezapomněla třísknout s hrníčkem o linku, když ho tam pokládala k ostatnímu špinavému nádobí. Věděla, že Andromeda Blacková měla zásluhy na spolupráci s Fénixovým řádem, stejně tak věděla, že Andy byla stále Blacková. Sice už ne, ale bývala. A to ji na tom všem asi štvalo nejvíce. Proč někdo může změnit pohled ostatních na sebe a někdo jiný ne?

„Pokud vím, nikdy jsi smrtijedem nebyla," oznámil pracovním tónem Harry, aniž by se pokoušel nějak pochopit její či svoje pocity a nálady. Na to tu nebyl čas. Byla to přeci práce.