Temná odvaha

Případ pana Pottera

Od Andromediny návštěvy uplynulo sotva několik dní, vlastně jen dva, abych byla přesnější. Právě byl čtvrtek, třináctého července, doba, kdy se většina rozumných lidí pokoušela nebýt v práci. I tak se ale našlo pár zoufalců, co svoji práci natolik milovalo, že v ní zůstali i přes tyto šíleně horké dny.

„Máme štěstí, že dnes není pátek," zasmál se Harry při pohledu na kalendář. Ani se mu nechtělo věřit, že to brzy bude celý měsíc, co někdo poslal onen balíček. A oni mu nebyli ani na stopě. Neměli ani zdání, kdo by to mohl být. Jedinou dobrou zprávou bylo to, že se o to nikdo nepokusil znova.

„Já na pátek třináctého nevěřím," ozvala se Pansy rázně. „Lidé z toho dělají přílišnou vědu, aby mohli svoji neschopnost převádět na den. Jen si to představ, jak je to pohodlné. Přijdeš do práce pozdě a šéf se tě zeptá, kde jsi byl, ty na to řekneš jen: Nejel mi autobus, protože je pátek třináctého. A oni to klidně nechají být. Z pohledu tebe jako pracovníka je to fakt skvělé, ale já být tím šéfem, tuhle výmluvu prostě neberu," rozvášnila se dívka a vesele se bavila.

„Copak ty jsi někdy brala nějakou výmluvu?" ušklíbl se Harry, když Pansy dokončila svoji řeč. Byl vlastně rád, že už spolu normálně mluvili. Práce tak byla najednou snesitelnější, už neměl pocit, že se potřebuje celého úkolu co nejdříve zbavit a také svým způsobem dosáhl svého. Už viděl Pansy ztratit slova, byl se sebou konečně spokojený.

„A ty snad jako vedoucí bystrozor budeš?" vrátila mu to.

„Nejsem vedoucí bystrozor," oznámil jí prostě, ale Pansy se nenechala takhle převést.

„Ale brzy budeš. Jakmile Dawlishe odvolají nebo povýší, na tom už nezáleží, jeho post přebereš ty. Jsi přece Vyvolený," protočila oči a počkala si, až konvice začne pískat, aby zalila čaj.

„Tak doufám, že to hodně dlouho nebude," zamumlal Harry zmučeně. „To papírování by bylo příšerný," povzdechl si hraně a Pansy se pousmála. Jenže mluvit o ďáblu je sporné, protože se často může vřítit do životů těch, co o něm mluvili. Platilo to pro Voldemorta, platí to i pro Dawlishe. A Pansy i Harry jeho jméno toho rána párkrát vyslovili. Ne nadarmo se říká Nelechtej spícího draka...

***

„A na závěr schůze poprosím oddělení bystrozorů, aby tu zůstalo," mluvil Kingsley za stálého šoupání židlí po podlaze. To se ostatní oddělení zvedala k odchodu. Pár lidí na sebe mávlo, nějací se usmáli, někdo hodil po ministrovi zvídavým či podezíravým pohledem, ale nikdo neprotestoval.

„Zavřete, prosím, dveře, děkuji," zavolal za odcházející dívenkou Annou z Mrzimoru, které Hermiona zachránila život. Byla to ta Anna, co si nervózně kousala ret prvního dne v atriu. Nejnovější posila ministerstva se pousmála a s kývnutím dveře zavřela.

Po tomto zvuku se Kingsley otočil na zbývající lidi. John Dawlish tu seděl jakožto hlavní bystrozor, vedoucí odboru. Ostatními tu byli jen Ron Weasley, Anthony Goldstein a jakási dívka jménem Lara Montesquiová. Nejspíše. Kinglsey si její příjmení pro jistotu nezapamatoval. Ostatní bystrozoři byli právě v terénu a obstarávali jistě nutnější věci než sezení v kanceláři u ministra na čaji.

„Tak co je, za chvíli bude dvanáct," ozval se Anthony a pohledem upřeným na hodinky. Jeho obědové pauzy se mnohdy od dvanácti protáhly až do tří odpoledne, ale ve svém vlastním zájmu to s ním nikdo nechtěl řešit. Ani John si příliš nevyskakoval. Anthony vždycky dokázal, že je potřebný na svém místě, proto si mohl dělat prakticky to, co chtěl.

„Přestaneš už, sakra, kvákat a necháš ho mluvit?" vyjela po něm Lara, která na něj měla ještě vztek z minulých let. Anthony byl totiž její temná minulost ze světlé strany. Lara se příliš netajila tím, že se jednou po ministerském plese, který probíhal tradičně na konci července nebo začátku srpna, skončila s mladým panem Goldsteinem přímo u sebe v posteli. Jenže co ona očekávala, to Anthony nesplnil. Zachoval se pak jako správný gentleman a o jejich aférce nikomu nevyprávěl. Předstíral, že Laru nezná, což ji samozřejmě popudilo. Vypustila proti němu do světla mnoho pomluv, čímž se z nich stali nepřátelé na život a na smrt.