Temná odvaha

Odloučení

Pansy si vesele pobrukovala jakousi melodii, čímž den předtím štvala Goldsteine, Darena, Laru i Elizu. Vlastně by bylo snadnější spočítat ty, koho tím nenaštvala. Vždyť i Vyvolený z ní měl nervy v háji.

„Tak dost, tohle trpět nebudu," ozval se z křesla John. Muž kolem třiceti s krátkými hnědými vlasy a poměrně milýma očima klidně postavil šálek se zbytkem čaje na podšálek a rázně vstal. John býval zlatíčko ministerstva i bystrozorského odboru, ale pro své protivníky byl jako bomba hnojůvka vhozená do lektvaru lásky. A pokud si neumíte představit tuto příslušnou reakci, Johna byste potkat skutečně nechtěli.

„A copak, pane Dawlishi?" zeptala se Pansy až tak přehnaně mile, že by si všichni rozumní lidé ustoupili o dva kroky vzad a začali přemýšlet, kudy utéct nejlépe. Když vám totiž Pansy mile povídá, rozhodně z toho nekouká nic dobrého.

„Na mě tohle neplatí. Nezapomeň, že jsme se již mnohokrát setkali. Ještě za starého režimu," přešel k ní výhružně a v ruce jemně pohupoval hůlku. Jeho postoj by se dal popsat jako drsný a jeho výraz jako čistě lhostejný.

„Jistě, oba na stejné straně, vzpomínám si," usmála se Pansy mile a zamrkala jako panenka. Vzpomínala si na Johna Dawlishe, takového panáka pod mnoha kletbami. Nikdy nepochopila, jak se mu povedlo zůstat ve funkci bystrozora, i s tím, co všechno kdy udělal. Jistě, byl pod kletbou, jenže kam sahá kletba a kde začíná vědomí? Pansy mu už od pohledu nevěřila a nehodlala s tím začínat. Harry s Ronem možná tvrdili, že Dawlish je neškodný, ale Pansy si nebyla jistá.

„Parkinsonová, nebudu se opakovat. Ty mi nebudeš dělat problémy. Harryho sis mohla omotat kolem prstu, jak jsi chtěla, protože je měkký a necvičený proti ženským zbraním, hlavně těm tvým, ale se mnou si zahrávat nebudeš. Rozumíš?" zavrčel na ni a Pansy se zprudka nadechla.

Jaké bylo její překvapení, když se břichem dotkla špičky hůlky, co proti ní Dawlish mířil. Pansy se neubránila lehce vyděšenému skousnutí rtu a těkavému pohledu. Začínala se Dawlishe bát. Byl to sice bystrozor, ale svůj předchozí život nikdy netajil. Ke všem přistupoval otevřeně s tím, že udělal pár chyb, poučil se a stojí pevně na jedné straně. A Kingsley mu to naivně věřil.

„Rozumíš?" zeptal se jí znovu a pomaleji, drsněji a nebezpečněji.

Pansy jedinkrát přikývla. Rozuměla tomu dokonale. Když od ní John odstoupil, Pansy si úlevně vydechla a raději stočila pohled opět k Dennímu věštci, kterého ani nestihla otevřít.

„To jsem rád," zavrčel John a s úsměvem opět přešel ke křeslu, kam se posadil a upil z čaje jako pravý anglický gentleman. Hrneček položil zpět a usmál se na dívku, jako by se předtím nic nestalo.

„Nějak nemám hlad," odsunula Pansy jídlo kousek od sebe, Denního věštce nechala ležet u talíře a rozešla se do svého pokoje. Žaludek měla jako na vodě, obávala se k obýváku otočit zády, proto za sebou místnost zamkla. Johna by sice žádný zámek nezastavil, ale Pansy chtěla mít aspoň malý pocit bezpečí. Zlatý svatý Vyvolený Potter, pomyslela si, zatímco si objala rukama břicho, kam jí ještě před chvílí mířila hůlka.

***

Ron se nespokojeně převalil na posteli. Byla příšerně velká. Přímo obrovská. A ležel na ní sám. Když s ním byla Hermiona, na velikou postel si nestěžoval. Miloval jejich rána, večery i noci. Miloval čas, co s ní mohl trávit, ale dnes tu nebyla.

Hermiona nepřišla večer prvního dne, pak dne druhého. Když za ní byl v práci, záhadně neměla čas a její přítelkyně Joan nebo Jane, to si nedokázal vybavit, mu oznámila, že Hermiona na něj čas nemá a mít nebude.