Temná odvaha

Vězněni pravdou

Ráno Pansy zalechtaly na tváři vycházející paprsky slunce. Ohnala se po nich, ale nezatažené závěsy jí připomínaly, zač je toho loket. Dívka tedy nerada vstala a s bručením se odebrala do koupelny. Prostým pohledem na hodinách zjistila, že je půl šesté. Výborný čas pro začátek dalšího špatného dne.

Jenže když už byla jednou probuzená, musela se s tím naučit žít. Aspoň může udělat to, na co se během včerejšího dne vykašlala a večer jí to pak chybělo. Dnešní večer totiž nehodlá prosedět po tmě na okenním parapetu.

Kolem šesté už byla připravená na den. V džínách a prostém tričku si vůbec nepřipadala jako ta stará známá Pansy, jediné štěstí ale bylo, že její vlasy i obličej zůstaly nezměněny. Dívka ale už měla dost toho nic nedělání a večerního proklínání své lenosti. Dnes všem ukáže.

Zvesela se vydala ven až za chatu, kde tak nějak tušila obrovskou hromadu dřeva. A měla pravdu. Kromě toho tam byl i špalek a sekyrka. Pansy se ušklíbla a s lehkým opovržením si prohlédla svoje nehty, které už dávno nevypadaly tak dokonale. Tenhle pobyt ji naučí vážit si obyčejné péče, jako je možnost udělat si nehty.

Stále to ale nepostrádala. Bylo to zvláštní, ale Pansy Parkinsonové nechyběla civilizace. Vlastně se tu takhle cítila i poměrně dobře. Kdyby tu nebyl Potter a ona mohla jít, kam by chtěla, a dělat, co by chtěla, jistě by se jí tu líbilo. Aspoň v létě jaké bylo teď.

Včerejší bouřka se odebrala pryč a sluníčko prosvětlilo krajinu kolem. Tenhle den byl jeden z těch, u kterých si Pansy pobrukovala písničky, pěkně jednu za druhou, všechny stejně falešně. Jenže to by nesměla být tak naštvaná na sebe i na jiné. Opět pohlédla na svoji pravou ruku, která vykonávala pohyby o trochu pomaleji.

„Já ti dám, potvoro," zamumlala si Pansy pro sebe a popadla sekyru. Na řadu přišel první špalek, ten rozdělila na poloviny a ty pak zase na další poloviny. Sekala ho až do úplných třísek. S každou ránou si představovala, jak ji zasazuje tomu, kdo jí poslal onen balíček. Pěkně bolestivě, stejně jako to, co jí poslal on.

Harryho ráno neprobudilo sluníčko ani zpěv ptáků. Probudily ho hlasité rány a polohlasné nadávání. Promnul si oči, a až pak si nasadil brýle, aby vůbec viděl na to, co se kolem dělo. Příčinu ran odhalil jednoduše tím, že otevřel okno a vyklonil se ven.

Naskytl se mu tak pohled na dívku, která mu vůbec nepřišla podobná té, kterou znával. Pansy Parkinsonová tohle přece neuměla nebo snad ano? A i kdyby to uměla, přece by to nedělala dobrovolně. A ještě tak brzy. Kolik vůbec bylo hodin? Harrymu se hlavou honily nejrůznější myšlenky, že si ani nevšiml, že rány ustaly.

„Budeš tam jen tak stát a koukat nebo půjdeš dolů a pomůžeš mi?" ozvalo se kousavě, až sebou Harry trhl. Zamyslel se asi o chvilku déle, než bylo potřeba, takže si ho Pansy všimla. Jen se ušklíbl a zabouchl za sebou okno.

V tu chvíli popadla dívka sekyru znovu a jedinou ranou rozťala špalek. „Arogantní parchant," ulevila si ještě, než rozsekala na maděru i ten zbytek.

Když už měla dřeva dost, objevil se Harry. Jako na zavolanou, pomyslela si Pansy s úšklebkem. Příchody mu šly vždycky nejlépe.

„Je to hotový, jdeš pozdě," oznámila mu a popadla do náruče první hromadu dřeva, co za necelou hodinu zvládla vzteky naštípat. Lehce naštvaně prošla kolem chlapce, který přežil naprosto všechno, ale tahle zmijozelka ho jednou jistě zabije, a odhodila náruč dřeva do připraveného koše.

Musela si zakroutit zápěstím, aby jí v pravé ruce přestalo mravenčit. Slova o trvalých následcích ji začínala pomalu děsit. Když by si představila, že se po každé trochu namáhavější akci musela takhle uklidňovat, rozhodně přestávala být veselá.