Temná odvaha

Osudová chyba

„Daphné, stalo se Vám něco?" zeptal se hubený malý mužík v atriu, když viděl procházet sekretářku pana ministra. Nebyl si jistý, jestli je to skutečně ona, bez toho arogantního úsměšku skoro nešla poznat.

„Ne, Willisi, nic," špitla a přešla bez jediného ohlédnutí Willise i jeho přítele, co mu šel po boku. Mířila přímo do kanceláře Pastorka. Potřebovala se tam ještě rozhlédnout.

Když potichu otevřela dveře, zarazilo ji, že není zamčeno. Chtěla se vyhnout setkání, ale nestihla to. Kingsley si ji zavolal dovnitř. Daphné tedy vešla a ztěžka se posadila na nabízené místo u stolu. Ani neměla potřebu vyskočit a sednout si na stůl, jako to dělávala vždycky.

„Proboha, Daphné," zhrozil se Kingsley ihned, když dívka zvedla hlavu a pohlédla na něj očima od pláče. „Vždyť jste přeci věděla, že mě nakonec odvolají," trochu schlíple se ji pokoušel utišit, ale nešlo mu to. Nedokázal pochopit, proč Daphné tak pláče.

Jenže to ani nemohl. Nevěděl, co všechno dívka vložila do jeho záchrany, čím vším se snažila přispět a pomoct. Ani Daphné si nebyla jistá, kolik duše pro to obětovala, věděla ale, že dost. O dost víc, než by si kdy byla ochotna připustit.

Znovu se rozplakala a vzlyky jí roztřásly ramena. Kingsley se pokoušel neohrabaně pomoct, ale Daphné se neuklidňovala. Jen se rozbrečela ještě víc. Zdálo se, že i nezdolnou Daphné Greengrassovou dokázal Starostolec dohnat k slzám.

***

Na druhé straně Londýna, v jiném bytě, o chvíli později se s trhnutím probudila zrzka z klanu Weasleyových. Chvíli musela počítat hvězdičky, co se jí zatočily před očima, ale pak konečně ustaly a ona se mohla zadívat na místo, kde se to stalo. Kde spáchala osudovou chybu jejího života.

Ležela v posteli překrytá jen tak ledabyle peřinou, a nemusela se ani dívat, aby zjistila, že je úplně nahá. Vyděšeně polkla, ale pak se uklidnila. Vzpomínala si. Včera večer to přece říkala, než společně s Blaisem navštívili Doupě. Tam to proběhlo nanejvýš výborně. U Svatého Munga neležel nikdo, její matka sice vypadala, že by se jí tam pobyt hodil, ale nakonec to ustála. Všechno.

Ginny se ještě podívala vedle sebe. Nebyl tam. Na posteli ležela zcela sama. Povzdychla si a zadívala se na jednu ze sošek, na které nepříliš elegantně visela černá podprsenka. S výdechem vylezla z postele a natáhla se pro ni. Když ji měla konečně na sobě, mohla se začít shánět po dalších kouscích z jejího šatníku.

Sukni našla pověšenou hned u dveří na jakémsi věšáku s kabáty, tílko až na psacím stole. Musela se zadívat na ten nepořádek a rozbité lahvičky inkoustu. Zrak jí padl na stehno, které ze sukně vylézalo. „Ach ne," zanadávala si, když zahlédla skvrnu od inkoustu. Očividně ji v noci ze sebe nestihli sedřít.

Zavřela oči a v duchu počítala do tří, na víc se nevzmohla. „Vyspala jsem se s Blaisem Zabinim," pověděla si pro sebe, než vyšla z ložnice dál do bytu.

„Ale copak, zrzko? To už jsi vzhůru?" ozvalo se z kuchyně od jídelního stolu, kde si Blaise četl ranní noviny. Ginny zrudla, když viděla, jakou má Blaise na krku nádhernou rtěnku přesně ve tvaru jejích rtů. Zvedla oči k nebi, když pochopila, že to tam nemá náhodou, škádlil ji.

„Ne, pořád spím," odsekla mu a přikladla se k jeho talíři. Ukradla mu kousek mrkve a pokoušela se příliš nezírat na nic určitého.

„K té noci..." začala váhavě, ale Blaise ji přerušil.

„Ano, ohledně té fantastické noci mám jenom jednu prosbu," pozvedl obočí a trochu vyčítavě se na ni zadíval. „Příště mě varuj, že skrýváš tajemství antických bohyň sexu, pak by možná mohla stát i ta komoda v předsíni," dodal trochu teskně a opět se zahleděl do novin.